V pondělí 8. července 1968 se nevrátily domů dvě třináctileté školačky z Jinonic, Jana Unčovská a Jarmila Kamenovová. Jejich rodiče je spolu s dalšími lidmi začali večer hledat – a před půlnocí našli jejich mrtvá těla v Prokopském údolí v akátovém houští lesíku Punčocha v roklině pod cestou.

„Na jednom místě je v pomyslné stěně hustého lesa otvor. Ale tudy nikdo nechodí, sráz je strmý tak, že neumožňuje chůzi, jedině nebezpečný skok do víc jak metrové hloubky. Přesto jsem otvorem posvítil dolů a viděl jsem ve světle elektrické svítilny, ve vzdálenosti asi deseti metrů ležet světlé předměty. Oklikou jsem k nim přistoupil a rychle šel blíž… ve světle jsem rozpoznal, že jde o lidská těla a počal jsem volat: Jsou tady a jsou zabity!“ cituje spisovatel Viktorín Šulc ve své knize Lovec přízraků: Vraždy, které šokovaly republiku výpověď Rudolfa Unčovského, otce jedné z obou zavražděných dívek.

Vyšetřování a ohledání místa činu začalo hned druhý den ráno. Ukázalo se, že obě dívky byly zastřeleny, a to poté, co si šly předešlý den do Prokopského údolí zaplavat na tamější koupaliště. Z Jinonic vyšly podle svědků cestou kolem kostela sv. Vavřince právě v době, kdy na hřbitůvku u kostela pochovávali holiče Josefa Hettnera.

Poté kráčely po polní cestě až k lesíku Punčocha, po jehož obvodu vedoucí stezka je měla dovést až ke koupališti na dně údolí. Jenže po pouhých 600 metrech se střetly s vrahem. Do každé z nich vypálil několikrát, na první pohled ale nebylo vůbec zřejmé, proč. Ani jedna nebyla pohlavně zneužita a nezdálo se, že pachatel čin plánoval. Komu a jak vstoupily do cesty?

Kriminalisté vytipovali tři možné okruhy motivů: buď mohlo jít o někoho z okolí dívek, kdo se je cíleně rozhodl zabít, nebo o psychicky narušeného jedince, nebo o někoho, koho dívky náhodně vyrušily při jiné trestné činnosti – třeba právě při střelbě – a on se jich rozhodl narychlo zbavit. Jak se nakonec ukázalo, právě třetí hypotéza byla správná.

Už den po vraždě narazili kriminalisté na postavu 19letého Františka Zenkera, který žil v nedalekých Hlubočepech a podle místní pasačky byl u lesíku Punčocha „pečený, vařený“. Jedni starší manželé na něj navíc před časem podali oznámení na Veřejné bezpečnosti, že jim vyhrožoval vzduchovou pistolí.

Domovní prohlídka u Zenkera ale skončila bezvýsledně a mladík se k ničemu nepřiznal. Na dobu vraždy uvedl alibi, které mu potvrdil kamarád. V srpnu došlo ke vpádu vojsk a v listopadu 1968 vyšetřovatelé stíhání neznámého pachatele přerušili.

Rozluštit záhadnou vraždu se tak nakonec podařilo až po řadě let, a to za podobně mysteriózních okolností, za jakých celý případ vznikl.

V pátek 8. března 1974 došlo k přepadení pošty v Praze na Těšnově. Ozbrojený lupič ukradl přes 40 tisíc korun a na útěku smrtelně postřelil policejního strážmistra Jiřího Velíška. Nikdy se nepodařilo prokázat, kdo tuto loupež spáchal.

Při prověřování možných podezřelých se však vyšetřovatelé znovu zaměřili i na Františka Zenkera, jehož se rozhodli 15. března 1974 rutinně vyslechnout. Muž jim vyrazil dech: „O Těšnově nic nevím. Zato vím něco o té střelbě v roce 1968 v Prokopském údolí…“

Po šesti letech se vrah doznal, jenže o den později po rekonstrukci na místě činu doznání zase odvolal. Nahrálo mu, že policisté nevěřili, že jím uváděný směr střelby je správný. Zenker sice nelhal, ale když viděl, že mu kriminalisté nevěří, pochopil, že má šanci i přes své prvotní přiznání opět vyklouznout, a chopil se jí. Byl propuštěn a ještě téhož roku se stal členem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti.

Do třetice policisté případ otevřeli v roce 1980. Pomohl jim bývalý manžel Zenkerovy sestry, který se po rozvodu znovu oženil, a protože ho už nevázalo pouto k předchozí rodině, rozhodl se oznámit, s čím se mu Zenker před lety svěřil: že měl ve zdi prádelny schovanou pistoli ČZ vzor 50 ráže 7,65 mm. Tedy zbraň odpovídající vražedné.

Policisté znovu vyslechli svědka, který kdysi mladíkovi potvrdil alibi, a dozvěděli se od něj, že lhal, protože alibi krylo i jeho vlastní delikt, jenž byl v roce 1980 už promlčený. 12. listopadu 1980 Zenkera znovu zadrželi, a ten nakonec začal před vyšetřovatelem Jiřím Markovičem mluvit pravdu.

„Najednou praskl! Nechal kličkování a spontánně začal vypovídat přímo k věci. Myslím, že byl v tu chvíli skoro rád, že o tom může mluvit. Pochopil jsem, že tlak vzpomínek musel být pro jeho psychiku v uplynulých 12 letech velmi silný,“ řekl spisovateli Šulcovi Markovič.

Zenker si šel onoho osudného 8. července 1968 do lesíku Punčocha skutečně vyzkoušet svou nelegálně získanou pistoli ČZ vz. 50, přičemž namířil ze vzdálenosti asi 15 metrů na turistickou značku na kmeni borovice. Neuvědomil si, že mu akátové houští zakrývá výhled do jejího okolí a že kde je značka, tam asi prochází cesta.

Tak se stalo, že mu Jana Unčovská vstoupila nečekaně přímo do rány. Letící projektil ji vzápětí zasáhl do pravého spánku.

Zenker poznal, koho trefil, protože dívku znal. A z obavy, že by ho mohla prozradit, vystřelil znovu. Druhá střela dívku zasáhla, už když padala na zem. Pachatel se k ní rozešel, když se mu najednou v zorném poli objevila druhá dívka. „Kamenovová! Oba jsme strnuli a koukali na sebe… Překvapení bylo vzájemné, z jejího šokovaného obličeje jsem pochopil, že i ona mě poznala. Že pokud nevystřelím, tak uteče a udá mě. Tak jsem namířil i na ni,“ vypověděl.

Druhou dívku střelil do prsou, poté do obou ležících těl ještě jednou vypálil „pro jistotu“. Těla pak odtáhl a svrhl do rokle. V roce 1981 byl – s přihlédnutím k nízkému věku v době vraždy – odsouzen k 15 letům vězení. Po prokurátorově odvolání mu byl trest zvýšen na 25 let. V roce 2000 byl František Zenker podmínečně propuštěn.