Setkali se tak s takovými osobnostmi, jakými byly Rudolf Hrušínský a jeho synové Rudolfe a Jan, Míla Myslíková, Jan Skopeček, Vlastimil Brodský nebo Gabriela Wilhelmová.

„Natáčeli jsme s nimi celou dobu, co tady filmaři byli,“ vzpomíná Věra Hupková. „Oslovili nás z výboru, jestli bychom nechtěli jít dělat komparz. Byli jsme zvědaví a chtěli poznat život natáčení a herců.“

Věra Hupková strašně ráda vzpomíná na Rudolfa Hrušínského. „Byl strašně fajn chlap. Věčně jsme ho ale někde hledali. Jednou třeba zapomněl na to, že má natáčet. Všichni už jsme čekali na place nad Milíkovem, jen on nikde. Nakonec se ukázalo, že sedí v hospodě a mastí s místními chlapy mariáš. Bohužel žádný z těch, kteří s nim ty karty hráli, už nežijí,“ říká Věra Hupková. „Skvělá ženská byla také Míla Myslíková nebo Gabriela Wilhelmová. Nikdo z nich se na nás nepovyšoval, chovali se k nám naprosto skvěle.“

O zážitky podle jejích slov nebyla nouze. „V jedné ze scén jsme měli po druhých házet drny a oni po nás zase házeli špalky. Jeli jsme naostro, házeli a házeli. V duchu jsem si říkala, že by nás mohli tím polenem trefit. No a chvíli poté jedné z nás to poleno opravdu rozbilo hlavu,“ popisuje.

Podle ní ale to herci opravdu nemají lehké. „Zkouší se tak dlouho, dokud se to režisérovi nelíbí. A pak když se jede naostro, tak se nám někdy povedlo něco plácnout. Jako když nás měl Rudolf Hrušínský mladší z radosti bouchat čepicí a já vykřikla. Ozvalo se: stop. A jelo se znovu. Prostě si v tu chvíli neuvědomíte, že máte držet pusu,“ směje se.

Když film dávali poprvé, Věra Hupková se nepoznala. „Až podruhé, když jsem se zaměřila na sebe, jsem se poznala. Hlavně podle účesu. „Měla jsem tmavé delší delší vlasy, z těch mi česali účes. V mezeře mezi natáčením jsme odjeli na dovolenou do Francie. Vůbec mě to nenapadlo a nechala jsem se ostříhat. Když jsem se vrátila, režisér spráskl ruce a křičel, co jsem mu to udělala. Zbytek natáčení mi pak vlasy nastavovali,“ dodává Věra Hupková