Řady úspěšných českých dobyvatelů nejvyšší hory západní a jižní polokoule, vrcholu hory Aconcaguy v Jižní Americe, se rozrostly o další české jméno. Po náročných přípravách ji minulý měsíc zdolala rodačka z Habartova na Sokolovsku, sedmatřicetiletá Dora Pokorová Vaňourková. Ta v současné době žije v kanadském Vancouveru a pracuje jako manažerka u IBM. Deníku poskytla rozhovor o náročném výstupu.

Sedmitisícovka Aconcagua není mediálně příliš známá. S výškou 6 959 m n. m. jde o vůbec nejvyšší horu mimo Asii a Himálaje na světě. Známá je ale svojí náročností. Jak dlouho jste trénovala a jak náročné byly přípravy na takový výstup?
Příprava na Aconcaguu mi trvala zhruba jeden rok. Na jejím začátku byl mé dceři pouhý rok a půl, já jsem byla mimo formu a musela jsem v poměrně krátké době na sobě hodně zapracovat. Pro přípravu jsem zvolila kondiční centrum Twist, kam chodí na tréninky vrcholoví sportovci, mezi které patří i hráči NHL. Na tréninky jsem chodila třikrát týdně v šest ráno a kombinovala je se zumbou. Celkově jsem cvičila pravidelně šest dnů v týdnu a v některé dny obojí ráno a večer. Během toho roku jsem se věnovala i výstupům na hory kolem 2500 m n.m. v kanadské Britské Kolumbii. Důležitou částí mé přípravy byl i desetidenní horolezecký kurz v USA, jehož součástí byl i výstup obtížnější trasou na Mount Rainier (4392 m n.m.).

Aconcagua se klimaticky vyrovnává nižším osmitisícovkám v Himálaji. Velkým nebezpečím je silný, studený vítr, který dosahuje rychlosti až 200 km/h. Je známo, že výpravám dokáže i znemožnit výstup a má na svědomí i řadu lidských životů. Popište, jak váš výstup probíhal.
První tři dny jsme šli údolím, jehož povrch i teplota připomínaly poušť. Tuto asi 48 km dlouhou cestu do základního tábora ve výšce 4200 m n.m. nám výrazně usnadnilo použití mul, které vynesly náš veškerý náklad. Po povinné zdravotní prohlídce u argentinského lékaře jsme se vydali do prvního výškového tábora, kam jsme vynesli a pod kameny schovali zásoby jídla a plynu na vaření. Poté jsme se vrátili do základního tábora a následující den se přesunuli se zbytkem zásob a veškerým vybavením do prvního výškového. Podobný postup jsme dodržovali po celou dobu výpravy, protože výstup přes den do vyšší nadmořské výšky a sestup na noc jsou nezbytné pro dobrou aklimatizaci ve výšce. Plánovanou trasu jsme museli ze dvou důvodů nepatrně upravit. Za prvé jsme se dozvěděli, že v nejvyšším táboře není žádná voda, protože dostatečně nesněžilo. Náš nejvyšší tábor byl tedy o několik set metrů níž než původně plánovaný, což pro nás znamenalo především delší finální výstup na samotný vrchol. Druhým důvodem byly obavy, že výborné počasí už moc dlouho nevydrží, a tak jsme vynechali dva aklimatizační dny a rozhodli se pokusit o výstup na vrchol dříve. Výstup z nejvyššího výškového tábora na vrchol a sestup zpět do tábora trvaly 12 hodin. Výrazný nedostatek kyslíku v extrémní nadmořské výšce jsem nejvíce pociťovala asi 500 m pod vrcholem, kdy jsem se po dobu několika hodin po každém svém kroku musela zastavit a udělat sedm hlubokých nádechů a výdechů. Celkově výstup na horu zabral 13 dnů a sestup trval 2 dny.

Co bylo na výstupu nejnáročnější, zažila jste okamžiky, kdy vám, jak se říká, teklo do bot?
Pro každého člověka je na výstupu nejnáročnější něco jiného a většina lidí si asi zažije okamžiky, kdy se ptá sama sebe, proč to vlastně vůbec dělá. Může to být ve chvíli, kdy strávíte většinu dne ve stanu čekáním na lepší počasí a od silného větru, který vám nadzvedává i karimatku, vás dělí pouhé dva milimetry stanové látky. Nebo se můžete hůře aklimatizovat a pocítíte vysokou nadmořskou výšku v lepším případě pouze prudkými bolestmi hlavy. Často si vzpomenu na situaci, kdy jsem večer potřebovala doplnit vodu a ve sněhové bouři jsem se vydala hledat pramínky tajícího ledovce, které jsem napřed cepínem musela mezi kameny prosekat, abych se dostala k pouze tři cm hluboké tekoucí vodě. Trvalo mi asi 20 minut, než jsem z toho mála vody naplnila malým kelímkem svou jednolitrovou láhev. Nejnáročnější byl pro mě ale sestup z vrcholu dolů, kdy jsem během sedmihodinového výstupu téměř nepila a až na energetické gely ani nic nejedla. Vodu i jídlo jsem měla totiž během první hodiny zmrzlé na kost.

Jak jste se cítila, když jste nejvyšší vrchol Jižní Ameriky zdolala?
Pocítila jsem obrovskou úlevu již několik desítek metrů před vrcholem, že teď už není v cestě nic, co by mi mohlo zabránit vrcholu dosáhnout. Skutečné pocity spojené s vysněným cílem se ale dostavily až o pár dnů později, kdy jsem si začala uvědomovat, že už to mám za sebou a pojedu brzy domů. Cítila jsem se šťastná, že jsem se argentinské výpravy mohla zúčastnit, že nám přálo počasí a že mám v životě několik blízkých lidí, kteří mě podporovali a sdílí teď se mnou radost z úspěchu.

Kdo byl ještě ve vaší výpravě?
V naší výpravě bylo kromě mě ještě šest horolezců (pět z USA a jeden z Kanady) a čtyři profesionální horští průvodci. Za zmínku stojí především Lhakpa Sherpa, průvodce z nepálského Himálaje a držitel několika rychlostních rekordů ve výstupech, například na nejvyšší horu světa Mount Everest i aktuální Aconcaguu. S Lhakpou jsem měla tu čest se poznat na Mount Rainieru v USA, který jsme společně zdolali. Lhakpa mě zaujal především svojí skromností a obětavostí, a ani tentokrát jeho přístup nebyl jiný. Během výstupu na Aconcaguu zachránil život jednomu z členů naší výpravy, který asi 300 metrů pod vrcholem upadl do bezvědomí a přestal dýchat. Lhakpa mu okamžitě poskytl odbornou první pomoc a pomohl mu sestoupit do výškového tábora.

Jaké hory jste již zdolala a na jaké se ještě chystáte?
V říjnu 2011 jsem stála na vrcholu Kilimandžára, nejvyšší hory Afriky. K mým dalším úspěchům patří Mount Rainier v USA a kanadské Cheam, Tricouni a Rainbow. Tento rok v květnu se chystám na aktivní sopku Svatou Helenu v Oregonu a na několik hor do výšky 4000 m n.m. ve státě Washington. Výhledově mě také láká evropský Mont Blanc.

Jak dlouho se již horolezectví věnujete, co vás k němu přivedlo? Vzpomeňte na svoje začátky.
Horolezectví se věnuji krátce. Necelé dva roky. Měla jsem chuť si vyzkoušet horolezeckou stěnu a po krátkém, tříhodinovém kurzu jsem si koupila roční permanentku. Chodily jsme spolu s kamarádkou, se kterou jsem se tam seznámila, několikrát týdně lézt. Zkusila jsem lézt i venku po skalách, ale zjistila jsem, že mě spíš lákají vysoké hory se sněhem a ledem než skály. Když jsem pak v létě po několikahodinovém výstupu seděla na vrcholu jedné menší hory v Kanadě, tak mě napadlo, že bych mohla jet na Kilimandžáro. V tu dobu bylo naší Terezce pouhých 13 měsíců, ale můj muž mě v myšlence jet na Kilimandžáro podpořil, a tak jsem se začala zabývat detaily cesty. Během dalších dvou měsíců jsem stála na vrcholu Kilimandžára a v tu chvíli jsem věděla, že mě určitě brzy čeká pokus o zdolání vrcholu dalšího kontinentu – tentokrát Jižní Ameriky.