V pavilonu 22 se rozhodovalo, zda pacienti mají či nemají podezření na covid-19 a na jakém oddělení budou případně hospitalizováni. Pracoviště měla na starosti zástupkyně přednosty pro léčebnou péči II. interní kliniky docentka Jitka Mlíková Seidlerová (na snímku).

Jak jste se k funkci dostala?

Velmi rychle a nečekaně. Že bych měla mít oddělení pro nemocné s příznaky covidu-19 na starosti, jsem se dozvěděla ráno 17. března, kolem 11 hodin mě pan náměstek docent Eduard Kasal pověřil funkcí krizové manažerky pro borský areál.

Co se dělo pak?

Začali jsme se s týmem, ve kterém byli lékaři, sestry, sanitáři a další personál, za plného provozu připravovat na nemocné covidem-19. Takže jsme chystali oddělení 8. patra, kde je při normálním provozu kožní klinika, a následně i 7. a 6. patra, kde je urologie a ORL, a části přízemí pavilonu 22. Tam byly přestěhovány příjmové ambulance II. interní kliniky a plicní kliniky a vytvořeny infekční interní a chirurgické ambulance. Museli jsme zajistit řadu věcí, například školení pro personál na používání ochranných pomůcek. Řešili jsme diagnostiku, laboratorní i zobrazovací, kde musely být vytvořeny nové postupy. V ambulantním traktu jsme řešili rozčlenění prostor na infekční a čistou část Museli jsme rozhodnout o triáži, tedy třídění všech pacientů, kteří do nemocnice přijdou, a patřičně na to vyškolit personál. Vytvořit zázemí pro personál, který se musel oblékat do speciálních ochranných oděvů. Zajistit instalaci kamer ke sledování nemocných na denních lůžkách a v čekárnách. Řešili jsme, jak se budou zdravotníci střídat, jak budeme dělat evidenci spotřebovaných pomůcek i třeba takovou zdánlivou maličkost, jak a který výtah budou používat nemocní s covidem a jejich personál, odnášení vzorků do laboratoří nebo vytvořit nový telefonní seznam a přeložit telefonní linky, aby každý z týmu věděl, komu a kam v případě potřeby zavolat, a řadu dalších věcí.

Nezahlcovali vás lidé dotazy?

Volalo jich hodně. Infekční klinika a hygienická stanice byly zavaleny telefonáty. Radily, co mají nemocní dělat v případě, že na sobě pozorují příznaky onemocnění koronaviru, jak se nákaza projevuje a kde a za jakých podmínek se mohou nechat otestovat.

Jak pacienty triážové sestry třídily?

Podle popisovaných potíží, měření teploty a dalších hledisek. Ty s podezřením na covid posílaly na námi speciálně vytvořená pracoviště v pavilonu 22. Na infekční kliniku putovali lidé se symptomy covidu bez přítomnosti komplikujících onemocnění, těžké pacienty měly na starosti k tomu zvolené jednotky intenzivní péče. Ostatní s nákazou a dalšími nemocemi, třeba kardiovaskulárními, byli hospitalizováni v pokojích v 8. a 7. patře. Pacienti, kteří symptomy nevykazovali, putovali podle toho, jaké měli zdravotní potíže, na patřičné kliniky či oddělení.

Nemohli jste se z bezpečnostních důvodů scházet. Jak jste situaci řešili?

Krizový štáb nemocnice a vrchní sestry zúčastněných klinik měly videokonference. Konaly se několikrát týdně. Na nich se řešila řada věcí – zajištění provozu, pomůcek a techniky, diagnostika, obsazení personálu.

Odkud byl personál ve 22?

Lékaře jsme skládali z osmi pracovišť fakultní nemocnice, z poloviny to byli internisté. Sestry přišly také například z urologie, gynekologie nebo ortopedie. Personál v naprosté většině případů pracoval v cizím prostředí a s jiným spektrem nemocných, což bylo velmi náročné. Navíc nikdo z nás nevěděl, co od nákazy čekat, jak bude probíhat. Obávali jsme se, že by se epidemie mohla i v České republice rozjet tak jako v Itálii nebo Španělsku.

Sdělovací prostředky přinášely zprávy i o nakažení a úmrtích zdravotníků. Neměli jste strach?

Zpočátku asi všichni, protože jsme nevěděli, do čeho jdeme. Navíc mnoho sestřiček mělo doma malé děti. Ale rychle převládla profesionalita. Jsme zdravotníci a jsme tu od toho, abychom se postarali o nemocné. Sestry „zvedalo“ i to, že viděly, jak jsou důležité. Postupem doby se z nás stala, troufnu si říci, dobrá parta. Všichni si zaslouží obrovské poděkování. Stejně jako vedení nemocnice i našich klinik a pracovišť a ředitel protiepidemického odboru Krajské hygienické stanice v Plzni profesor Petr Pazdiora. Když jsem cokoli potřebovala, byť v pozdních hodinách nebo o víkendu, vždycky vzali telefon a pomohli.

Která doba byla nejtěžší?

Asi tak do poloviny dubna, do té doby byl největší nápor pacientů.

Překvapila vás něčím nákaza?

Asi svou variabilitou, co se týče příznaků i řekněme laboratorní diagnostiky. Měli jsme třeba pacienta, který měl opakovaně pozitivní výsledky PCR vyšetření, po dobu čtyř týdnů nevykazoval typické příznaky této infekce a pak se u něho rozvinula typická virová pneumonie.

Kdy jste se dostali do normálního režimu jako před covidem?

Se snižujícími se počty nakažených jsme postupně předávali pracoviště zpět k normálnímu provozu. Během května se vrátili pracovníci ORL a urologie. A 22. května se vrátil do normálu i provoz naší II. interní kliniky a to lze v současné době považovat za jakýsi konec pandemie ve Fakultní nemocnici Plzeň.

Počítáte s tím, že se pandemie může vrátit?

Všichni si vroucně přejeme, aby už nepřišla. Ale pokud se tak stane, už víme, do čeho jdeme, máme připravené a nacvičené postupy.