Uloženo tam je téměř tisíc malých rakví s exhumovanými kosterními ostatky více než sedmi tisíc vojáků, zejména Srbů. Těm také mauzoleum patří. „Letos nám volá nespočet lidí. Chtějí během výročí vzpomenout na ty, kteří v lágru zahynuli," řekl správce mauzolea Deja Randjelovič. Lidé mohli přijít vzpomenout v sobotu, kdy se tam konala mše za účasti srbských i českých delegací.
Při vstupu do mauzolea dýchne na návštěvníky zvláštní atmosféra. Na zdech visí dobové fotografie. Je tam také umístěná maketa obřího zajateckého tábora. V útrobách jsou pak vyskládány malé rakve s ostatky. „Jsou zde uloženy ostatky nejen vojáků, ale i dětí, které v zajateckém táboře žily. Nejmladšímu chlapci bylo sedm let a zahynul tu i se svým dědečkem," poznamenal správce.
Historii zajateckého tábora mapuje kniha Ozvěny velké války, s podtitulem Zajatecký tábor Jindřichovice 1915 – 1918, kterou na konci roku 2012 vydalo sokolovské muzeum. Autory jsou Vladimír Bružeňák a Romana Beranová, přičemž fotky pochází z pozůstalosti historika Václava Němce ze Sokolova a snímky muzeu věnovala jeho dcera Jana Miklová. Publikace nabízí pohled na opravdu unikátní dobové fotografie a vypráví se v ní o samotném vzniku i fungování zajateckého tábora v letech 1915 až 1918. Autoři se v knize zmiňují právě i o mauzoleu v objektu, kde bývala vodárna, která lágr zásobovala.
Knihu čtenář doslova hltá. Jen málo místních ví, že zajatecký tábor měl kapacitu 30 tisíc zajatců. „Na nemoci, podvýživu nebo epidemie v něm zahynulo přes čtyři tisíce vojáků," líčí starostka Jindřichovic Anna Polívková, která se sama stává průvodkyní v mauzoleu.
Historici mají za to, že lágr nefungoval rozhodně jako koncentrační tábor. Monarchie tam vybudovala celé město se strážními věžemi, fotbalovým hřištěm, pekárnami. „Bylo to skoro moderní město, které mělo i vlastní kanalizaci," uvádí Bružeňák. V místě stála stovka dřevěných domů pro zajatce. Dnes je tam jen pustá a holá pláň. „Bývaly tam sklady potravin, prádelny, sprchy, kaple, a dokonce dva objekty s posuvnou střechou, určené k relaxaci a léčení zraněných či nemocných. Nechyběla ani pošta, stáje pro koně a třeba i kasino pro důstojníky. Celkem tam bylo 170 domů."
Postavení zajateckého tábora stálo monarchii sedm milionů rakouských korun. Na konci války tam bylo až 36 tisíc vojáků.
A jak to v zajateckém táboře fungovalo? I to kniha popisuje. Vojáci vstávali v šest hodin ráno. Poté dostaly pracovní skupiny práci. Obědvalo se o jedenácté. Po dvouhodinovém oddychu se muselo zase pracovat, a to do sedmnácté hodiny. Zajatci pracovali v místech, kde chyběli muži, kteří rukovali na frontu.
Zajatci na konci války umírali zejména na hlad. Čím dál více potravin totiž směřovalo na frontu a tenčily se i zásoby chleba. Počet úmrtí rostl už od poloviny roku 1916. O rok později tam vypukla epidemie tyfu, kdy umíralo až čtyřicet lidí denně. Márnice už přitom byly přeplněné, a tak těla končila v masových hrobech.
