„Ta byla umístěna v Praze-Hodkovičkách, to bylo na okraji města, v těsném sousedství Braníka. A protože byly potíže s nedostatkem internátů, tatínek mojí chebské spolužačky nám našel bydlení v soukromí na Zbraslavi. Bydlely jsme zvlášť, obě u osamělých paní, které neměly televizi ani rádio, nekupovaly ani noviny. Veřejný telefonní automat stál jen na náměstí. Byly jsme tedy trochu mimo dění,“ popisuje tehdejší situaci. „Dnes už je těžké si představit, že nebyly mobily, na telefony s pevnou linkou se čekalo i léta,“ podotýká.

Marie Mudrová.Některé její spolužačky ale bydlely v podnájmu v Praze, a jedna z nich se dokonce pohybovala po Václaváku to osudné čtvrteční odpoledne. „Řekla nám to v pátek ráno, když jsme se sešli na vyučování. To už věděli i vyučující,“ vzpomíná Marie Mudrová.

Ten den se neučili podle rozvrhu. „Do každé třídy poslali někoho, kdo s námi měl promluvit. Připomínalo to situaci z filmu Vyšší princip. K nám přišel učitel filozofie Hlubík. Měli jsme ho rádi. Byl to laskavý, nesmírně vzdělaný člověk. A víte, že teprve teď, když jsme si telefonovali a psali se spolužáky, abychom si i mezi sebou připomněli, co jsme prožívali, jsme zjistili, že patřil do skautské učitelské rodiny Hlubíků, která prošla krutými perzekucemi komunistického režimu v padesátých letech? Už si nikdo z nás nepamatujeme, co přesně říkal, víme jen, že prosil, abychom zvolili jinou formu protestu. Čin Jana Palacha vnímal jako hrdinský a jako oběť nejvyšší, apeloval však, známe-li někoho, kdo se ho chystá následovat, abychom mu to rozmluvili.“ Svůj názor ale projevit studenti i přesto chtěli. „Vysokoškoláci od soboty 18. ledna vyhlásili hladovku. Zůstávali před Národním muzeem. Chtěli jsme se přidat, něco udělat. Mimopražští neodjeli na víkend domů, trávili jsme hodně času v centru Prahy. Jedna spolužačka zastupovala naši třídu v Unii středoškoláků a učňů – ta blízce spolupracovala se Svazem vysokoškolských studentů. Přidat se ke stávce nám ale nedovolili. Tak jsme se alespoň domluvili, že budeme stávkujícím nosit teplý čaj. Vařili ho redaktoři z novin Práce, měli jsme do redakce přístup celý den a čaj nosili v lahvích a konvičkách. Když jsme přišli po vyučování v pondělí, viděla jsem poprvé posmrtnou masku, kterou k muzeu přinesl sochař Olbram Zoubek. Vím, že na mne hluboce zapůsobila. Několik nocí jsem neměla hezké sny,“ vrací se Marie Mudrová k silnému okamžiku.

Devět dní po činu Jana Palacha, tedy šest dní poté, co zemřel, se konal pohřeb.

„Ticho. Zvony. Soucítění. Splynutí,“ odpovídá Marie Mudrová na otázku, jak by pohřeb popsala. „Byl naplánován na sobotu 25. ledna a tentokrát snad všichni mimopražští spolužáci odjeli domů. Rodiče se báli zásahu pořádkových sil. Moji také, ale nechali na mém rozhodnutí, zda v Praze zůstanu. Když jsem přijela ze Zbraslavi, byly v ulicích už davy lidí. Vysokoškoláci zajišťovali pořádkovou službu, ale moc práce neměli. Lidé byli nesmírně ukáznění. A tiší. Odhady uvádějí, že se účastnilo přes 200 tisíc lidí. Když taková masa mlčí, je to velmi působivé. Poslali mě k Národnímu muzeu. Náměstí bylo plné, lidé stáli i v přilehlých ulicích. Byli jsme dlouho na místě, skoro se nepohnuli. Pak šli pomalým krokem dolů náměstím. Když začal obřad v Karolinu, rozezněly se zvony pražských kostelů. Na to se nedá zapomenout…,“ uzavírá.