Po šestnácti letech zdobí park více než šedesát soch. Kromě loňského roku, kdy to překazil covid, se v sochařském pohádkovém ráji odhalují sochy každý rok v červenci. Jejich patrony jsou známé osobnosti.

Všechno přitom začalo naprosto nevinně. „Otevřel jsem noviny a dostal se k obrázku poničené sochy v Karlových Varech, kterou dělali studenti Střední průmyslové školy kamenické a sochařské Hořice,“ zavzpomínal otec myšlenky Jiří Richter. „Do druhého dne jim ale sochu někdo rozbil. Koukal jsem na to a říkal si: já pořád přemýšlím, co udělám v parku u hotelu.“ Od nápadu k realizaci byl pak jen kousek. Jiří Richter zavolal řediteli školy a pozval je do Mariánských Lázní. „Sepsali jsme jednoroční smlouvu. Studenti v čele s akademickým sochařem Michalem Moravcem přijeli, vytvořili první sochy a byli nadšení. Hned po odhalení Plaváčka jsme se domluvili na dalším prodloužení a pak na dalším. A už je to více než šestnáct let,“ řekl Jiří Richter.

Vůbec první v pohádkovém ráji byly sochy z pohádky Plaváček, jejichž patrony se stali Lukáš Vaculík a Kristýna Leichtová. Následovaly Krkonošské pohádky patronky Terezy Kostkové, následoval Vodník s vílami. Ty odhaloval novinář Josef Klíma. Jana Boušková a Václav Vydra jsou zase patrony Betléma, který byl doplněn o několik let později i velbloudem. Nechybí ani pohádka o Červené Karkulce nebo Princ Bajaja, jehož patronem je zpěvák Josef Vojtek. Největší socha Krakonoše, která navíc plní přání, vznikla v roce 2015. Stačí totiž spočítat, kolik je v parku soch a při odchodu s přáním na rtech zazvonit na kouzelný zvonek. Krakonoše slavnostně odhalil režisér Zdeněk Troška. Následovala Perníková chaloupka, Čert a Káča, Šípková Růženka. Zatím posledním počinem je Popelka, kterou odhaloval pohádkový princ Saša Rašilov.

„Nejde říct, která socha je mému srdci nejmilejší,“ uvedl Jiří Richter. „Je to každá. Stejně jako každý patron je mi blízký. Nemám žádnou méně či více zamilovanou. Těší mě, když lidé chodí okolo a mají z toho radost.“

V pohádkovém ráji ale naleznou návštěvníci jednu sochu, která má svůj příběh. Je jí panna Marie Lurdská. „Objevil jsem ji krátce po svém příchodu do hotelu Krakonoš, což bylo na podzim roku 1972. V místě, kde je dnes lanovka, byly lesy. A tam jsem nalezl grottu s panenkou Marií,“ sdělil ředitel. Místo bylo zanedbané, ale nebylo pochyb, že k němu stále někdo chodil. Svědčily o tom svíčky a květiny. Jednoho dne ale Jiří Richter přišel a socha ležela na zemi. „Měla uražené ruce, které zmizely, a celá byla poničená.“ Ředitel kontaktoval GR-CKM-SSM Praha a chtěl grottu i sochu opravit. Peníze ale nedostal. Naložil tedy sochu do depozitáře muzea. „Po roce 1989 jsem si na sochu vzpomněl. Zjistili jsme, že Georg Zischka vlastnil nejen hotel Krakonoš, ale i rozsáhlé pozemky okolo. A ve svém lese zhruba v roce 1915 nechal vybudovat grottu a zaplatil i výrobu sochu Lurdské panny Marie. Jeho lidé se potom spolu se spolkem veteránů I. světové války o toto poutní místo starali. Po roce 1948 ale péče ustávala.“

Jiří Richter v jistotě, že panna Marie patří ke Krakonoši, chtěl sochu zpět. „Opravu sochy i stavbu nové grotty provedla firma kameníků ze Zádub-Závišína.“

Součástí sochařského ráje se stala socha v roce 2012, kdy byla grotta vysvěcena. „Dodnes k ní chodí procesí z Mariánských Lázních a z toho mám velkou radost,“ uzavřel Jiří Richter.