„Třicet let už nevidím. Problémy jsem měl už od narození. Narodil jsem se o dva měsíce dříve a tam jsem musel do inkubátoru," vysvětluje Slávek. „Dříve se hodně poškozoval zrak právě v inkubátorech, kdy miminku spálili sítnici," objasnila vedoucí Tyfloservisu Petra Marková.

„Do svých patnácti let jsem viděl. Pak jsem se ale musel naučit a naučil Braillovo písmo, psát na Pichtově psacím stroji všema deseti. A také chodit s bílou holí," popisuje začátky bez zraku Slávek.

„Nejhorší je lešení a pak taky eskalátory v Praze," popisuje nesnáze chůze s bílou holí Slávek.

Dnes Slávkovi pomáhá a dělá společnost jeho vodicí pes. „Vodicího psa mám už dvacet let. V současnosti mám již čtvrtého. Laya je fena labradora a je to můj první černý pes. Ti předchozí byli všichni světlí. Layu jsem dostal loni v prosinci, tak se spolu teď sžíváme. Většinou to trvá tak rok, než se sladíme a zjistíme, co jeden od druhého chceme," směje se Slávek. „Vodicí pes hodně pomůže. Vytáhne vás ven. Já zastávám ten názor, že čím víc je pes venku, tím líp pro něho. Navíc mám ho jako své oči, tak ho také využívám. Pes se vyhýbá překážkám, najde vchod do obchodu. Umí povely jako vpřed, vpravo, doleva nebo hledej doleva dveře," vysvětluje Slávek. „Dokonce vás navede na správný eskalátor. Cesta s ním je rychlejší a bezpečnější. Chvíli jsem hledal důvěru v toho psa, ale on to pozná, že mu nevěříte. Pak to ale nemá smysl, takže jsem mu začal věřit. Když máte psa, tak nejste sami. Je to dobrý společník," říká Slávek.

A co bylo nejhorší ve chvíli, kdy jste úplně přišel o zrak? „Nejhorší bylo se s tím vyrovnat. A nenadávat," popisuje. „Najít způsob, co mi slepota dá. Rok jsem chodil do Loretanské ulice na Malé Straně do školy pro nevidomé. Tam mě můj vychovatel vytáhl z deprese," popisuje Slávek. „Od svých šesti let jsem byl v různých internátech. A najednou tu byl on s úplně jiným přístupem. Bylo to hodně kamarádské a chápající. Pomohl mi a vrátil mě do života. Hlavně psychicky mi pomohl," vypráví Slávek.

„Záleželo, jestli já chci. A já chtěl být samostatný. Chodil jsem do Deylova ústavu. Tam bylo pár nevidomých a ti mi byli vzorem, když mohli oni sami chodit po Praze, mohl jsem i já," objasňuje svou motivaci Slávek.

„Důležité je mít lidi kolem sebe, kteří to chápou a pomáhají vám," vysvětluje Slávek. „V Praze jsem byl mezi svými. A lidé tam byli zvyklí na zrakově postižené. Ale všeobecně si na lidi nemůžu stěžovat. Jsou kolem mě ti dobří," pochvaluje si Slávek.

Co je nejtěžší na chůzi s bílou holí? „Člověk si musí zmapovat trasy. Já mám jedno své životní krédo. Pomocí klacku a huby dojdu všude," směje se Slávek. „Holky z Tyfloservisu mi pomohly trasy projít a popsaly mi je. Běžně také používám kompenzační pomůcky, jako mluvící hodinky, mluvící budík nebo mluvící telefon a počítač. V současnosti opakujeme vaření. Minule jsme dělali bramboráky," objasňuje.

A co vlastně děláte za povolání? „Dělám maséra v hotelu. A v Karlových Varech žiju už patnáct let. Moc se mi tu líbí. Do Prahy bych se už nevracel," říká Slávek.

Co vaše záliby? „Rád čtu, ale málokdy v Braillově písmu. Knížky dnes čtu už jen ve zvukové podobě," směje se Slávek. „Hraju na klavír a učím se skladby psané v Braillově písmu. Mám také rád sporty. Dřív když jsem viděl, tak jsem dělal atletiku a teď hraju goalball s ozvučeným balónem. Rád bych začal běhat, ale k tomu potřebuju ještě někoho dalšího. Běh mě vždycky bavil. Zkusil jsem i box, ale to mě nějak nechytlo. A taky rád skládám hlavolamy. Nejde o to, ho složit, ale cvičit mozek, aby nezlenivěl," směje se Slávek.

Poslední věc, kterou byste chtěl sdělit našim čtenářům? „Pokud znají někoho nevidomého, kdo nemá vodicího psa, tak že ho doporučuji všema deseti," zakončil Slávek.