Že poklad nemusí být jen zlato a drahé kamení, se rozhodla veřejnosti ukázat sběratelka knih Petra Petrová. Až do 2. března v atriu loketské knihovny běží výstava s názvem Z mých pokladů, kde jsou vystaveny bibliofilie a malonákladové tisky například ze staroříšského vydavatelství Josefa Floriana nebo z dílny Jakuba Demla, Bohuslava Reyneka a dalších vizionářů 1. poloviny 20. století. O lásce ke knihám a jejich sbírání promluvila Petra Petrová v rozhovoru.


Měla jste ráda knihy už odmala? Kdo vás k tomu vedl?

Ke knihám nás s bratrem hodně vedla maminka, každé Vánoce jsme pod stromkem našli hromadu knížek. Hodně nás to bavilo, třeba foglarovek jsme měli celé série. V šesti letech jsem pak začala chodit do knihovny, to už jsem si začala spíš vybírat věci, co zajímaly mě – cestopisy, knihy o muzice.

Jak jste se ale dostala ke sběratelství?

Zhruba v 16, 17 letech jsem se začala víc zajímat o filozofickou, duchovně orientovanou literaturu. Ptala jsem se, o čem je svět, a tak jsem četla Fridricha Nietzscheho, Leona Bloye… Právě jeho kniha Ta, která pláče byla mým prvním sběratelským kouskem. Objevila jsem ji v antikvariátu Jiřího Holuba, tenkrát ještě v Karlových Varech u Puppu. Už v té době byla více než 100 let stará, ale pořád je nádherná. Od té doby šly všechny peníze z brigád do knížek.

Není koupě jedinečných tisků i finančně náročná?

Rozhodně, z běžného platu jde tento koníček provozovat jen dost těžko. Nesignované prvorepublikové tisky přijdou na 1000 až 1500 korun, Nejdražší je naopak avantgarda, takový Seifert nebo Nezval se pohybují v desetitisícových částkách.

A váš nejcennější kousek?

Je jich více, ale zmíním například Moudrost Paula Verlaina z edice Atlantis. Stála hodně peněz, které jsem ale neměla. Tak jsem ji vyměnila za několik jiných cenných tisků, které ale pro mě takovou hodnotu neměly.