Vanda Říhová se v poslední době ukazuje jako cvičitelka na výcvikových kurzech pro majitele psů na Záchytném zařízení na ranči Vránov. Má za sebou ale i úspěchy v disciplíně dogdancing. O svém životě se psy prozradila Deníku víc v rozhovoru.
Jak jste získala takový vztah ke psům? Vedli vás k tomu v rodině?
Těžko říct, kde jsem k tomu přišla. Táta tvrdí, že někdy už ve třech letech, když jsem uviděla na dovolené pohraniční stráž se psem. Koukala jsem na ně, jak na svatý obrázek. Od té doby jsem doma běhala často po čtyřech a štěkala. Moje starší sestra se ke hře na psa nechala často přemluvit, takže takový trochu blázinec. Moje první knížka, co jsem přečetla, byla ve třetí třídě Vlčák Kazan a Barí, syn Kazanův od J. Londona. V deseti letech mi pořídili pejska, mix jezevčíka. Asi doufali, že začnu chodit po dvou. Nevím, proč mě psi tak přitahovali, možná za to může čínský horoskop, tam jsem také ve znamení Psa.
Jaké máte na svého prvního psa vzpomínky? Cvičila jste ho?
Vzpomínky na Dennyho mám jen dobré. Byl velmi, velmi trpělivý. Snažila jsem se ho cvičit a hledala i v knihách. V té době jsem rozhodně nechápala, proč bych měla psu dávat pamlsek, když ho něco učím. Říkala jsem si, že to musí přece dělat pro mě. Škoda že mi to tehdy nikdo nedokázal vysvětlit. Byl to nejlepší kamarád. Hodně času jsme trávili v lese, kde jsme stopovali srnky a pak hledali cestu domů. V roce 1996 jsem se s ním zúčastnila nějaké voříškyády v Praze, kde jsme získali pohár za nejšikovnějšího voříška. Takže se svým prvním psem jsem získala i první pohár. Byl báječný.
A jak tedy z lesa vedla vaše cesta k dogdancingu?
Už se svým prvním psem jsem chodila na cvičák, kde tehdy převažovala služební plemena. Původně jsem se chtěla zaměřit na sportovní kynologii. Časem jsem skládala zkoušky s cizími psy i se účastnila závodů. Tím děkuji všem, co mi své psy svěřili. Před čtyřmi lety jsem si pořídila své vysněné štěně německého ovčáka pro sport. Arinka je velice pracovitá, ale moje plány ohledně sportovní kynologie se rozplynuly společně s jejím zdravím. A protože jsem vždy tvrdila, že pokud chci se psem něco dělat, tak v dnešní době si to „něco" najdu, vyjeli jsme před dvěma lety na naše první závody v dogdancingu.
V tom jste dosáhla zajímavých úspěchů…
V jednom roce se všechno tak rychle seběhlo, že jsme se kvalifikovali na mistrovství světa v Rakousku. Byla to pro mě velice zajímavá zkušenost. Potkala jsem tam světové jedničky v dogdancingu a neskončili jsme poslední. Ale asi největší poznatek, který jsem si z tohoto výletu odnesla, je, že není důležité, kde soutěžíte, nebo předvádíte. Důležité je, aby váš pes vždy odcházel jako vítěz – šťastný, protože já osobně mám psy pro radost a společná souhra je to největší vítězství. Ten zbytek - poháry, medaile, vítězství – to je jen sladká třešinka na dortu.
Vaše záliba se teď stala vaší prací. Jaké to je? Není to už rutina?
Žiji si svůj sen, je to báječné! Rutina to není, žádný pes není stejný. Počty psů se tu střídají a narazíte zde na spousty zajímavých lidí jak v dobrém smyslu, tak i špatném.
Pravda je, že od doby, co dělám v útulku, by mi možná stačil jeden vlastní pes, ale celkem s přítelem máme čtyři a jsou skvělí, věnovat se jim je pro mě i po pracovním dni zábava.
Není práce v útulku někdy psychicky vyčerpávající? Má to smysl?
Často slyším, že dělat v takovém zařízení musí být náročné. Že vidíme hodně špatného, ale já to vnímám jinak. Naopak se zde setkáváme se spoustou lidí, co chtějí pomoci, buď pejskům donesou něco na zub, nebo je vezmou na vycházku, případně jim nabídnou nový domov. Je zde spousty báječných psů, co mě učí, jak se učí. Smysl to jistě má, vzhledem k tomu, že se zabývám také takzvaně problémovými psy, mohu si zde vyzkoušet nejen metodiku, ale i účinek na daného psa. Tyto poznatky chceme spolu s mojí vedoucí Veronikou Fazekašovou předávat dál nejen formou seminářů, které jsme zde začaly pořádat, ale i individuálním poradenstvím. I kdyby to pomohlo jen jedinému psu ze sta, pro toho psa to jistě smysl mělo. Jsem tak spokojená s tím, co mám. Naučila jsem se, že cesta je cíl.