Ostatky zřejmě až 1600 Srbů, desítek Rusů a zřejmě i Italů jsou pochovány v lesním hřbitově u Jindřichovic. Pohřbeni tam byli v blízkosti jednoho z největších zajateckých táborů na území tehdejší rakouské monarchie během 1. světové války. Hřbitov však dnes připomínají jen poničené kříže, několik dochovaných či povalených náhrobků a ohradníky od plotu.

Srbové ale chtějí lesní hřbitov renovovat. V Jindřichovicích jim patří zhruba hektarový pozemek s unikátním mauzoleem, kde je uloženo téměř tisíc malých rakví s exhumovanými kosterními ostatky zejména vojáků, především Srbů (7100).

Že je pod zemí pohřbeno tolik vojáků, vypátral správce mauzolea Dejan Randjelovič, který už pětadvacet žije v Česku. „Bádal jsem ve vojenském archivu. Jsou tam pochováni zajatci z různých front," řekl.
Ve čtvrtek odpoledne se u mauzolea sešla významná delegace ze Srbska a České republiky, kde společně položením věnců vzpomněli sté výročí vypuknutí 1. světové války a uctili tak památku padlých v zajateckém táboře.

Randjelovič hovoří o tom, že cílem Srbů je z lesního hřbitova vybudovat důstojné památné místo. „Chtěli bychom hroby zrestaurovat a označit, aby bylo jasné, kdo je tam pochovaný," poznamenal. „Mám potvrzeno, že je tam pochováno 1600 Srbů a 60 Rusů. Možná narazíme i na pohřebiště desítek Italů."
Delegace si ve čtvrtek prohlédla prostory mauzolea, které je veřejnosti přístupné. Podle správce je úložiště ostatků v dobré kondici. „Přispěla k tomu před lety i pomoc obce a českého ministerstva kultury v době, kdy Srbsko nebylo v dobré kondici a eskalovalo tam vojenské napětí."

Už při vstupu do mauzolea dýchne na návštěvníky zvláštní atmosféra. Na zdech visí dobové fotografie. Je tam také umístěná maketa obřího zajateckého tábora. V útrobách jsou pak vyskládány malé rakve s ostatky.

Historie
Historii zajateckého tábora mapuje kniha Ozvěny velké války, s podtitulem Zajatecký tábor Jindřichovice 1915 – 1918, kterou na konci roku 2012 vydalo sokolovské muzeum. Autory jsou Vladimír Bružeňák a Romana Beranová, přičemž fotky pochází z pozůstalosti historika Václava Němce ze Sokolova a snímky muzeu věnovala jeho dcera Jana Miklová. Publikace nabízí pohled na opravdu unikátní dobové fotografie a vypráví se v ní o samotném vzniku i fungování zajateckého tábora v letech 1915 až 1918. Autoři se v knize zmiňují právě i o mauzoleu v objektu, kde bývala vodárna, která lágr zásobovala.

Knihu čtenář doslova hltá. Jen málo místních ví, že zajatecký tábor měl kapacitu 30 tisíc zajatců. „Na nemoci, podvýživu nebo epidemie v něm zahynulo přes čtyři tisíce vojáků," líčí starostka Jindřichovic Anna Polívková, která se sama stává průvodkyní v mauzoleu.

Historici mají za to, že lágr nefungoval rozhodně jako koncentrační tábor. Monarchie tam vybudovala celé město se strážními věžemi, fotbalovým hřištěm, pekárnami. „Bylo to skoro moderní město, které mělo i vlastní kanalizaci," uvádí Bružeňák. V místě stála stovka dřevěných domů pro zajatce. Dnes je tam jen pustá a holá pláň. „Bývaly tam sklady potravin, prádelny, sprchy, kaple, a dokonce dva objekty s posuvnou střechou, určené k relaxaci a léčení zraněných či nemocných. Nechyběla ani pošta, stáje pro koně a třeba i kasino pro důstojníky. Celkem tam bylo 170 domů."

Postavení zajateckého tábora stálo monarchii sedm milionů rakouských korun. Na konci války tam bylo až 36 tisíc vojáků.

Lágr
A jak to v zajateckém táboře fungovalo? I to kniha popisuje. Vojáci vstávali v šest hodin ráno. Poté dostaly pracovní skupiny práci. Obědvalo se o jedenácté. Po dvouhodinovém oddychu se muselo zase pracovat, a to do sedmnácté hodiny. Zajatci pracovali v místech, kde chyběli muži, kteří rukovali na frontu.

Zajatci na konci války umírali zejména na hlad. Čím dál více potravin totiž směřovalo na frontu a tenčily se i zásoby chleba. Počet úmrtí rostl už od poloviny roku 1916. O rok později tam vypukla epidemie tyfu, kdy umíralo až čtyřicet lidí denně. Márnice už přitom byly přeplněné, a tak těla končila v masových hrobech.