Předchozí
1 z 3
Další

Adolf Hitler přednesl v pondělí 12. září 1938 večer v německém rozhlasu projev, v němž kromě útoků proti Židům pronesl, že "se stává už nesnesitelným pohled na velký německý národ, jak je vydán nestoudnému týrání a pronásledování ustavičnými výhrůžkami". Pak úsečně řekl: "Mluvím o Československu!"

Podle jeho dalších slov sedm milionů Čechů trýzní tři a půl milionu Němců, snaží se je zničit, vydává je procesu pozvolného vyhubení a pronásleduje je jako divou zvěř proto, že nosí bílé punčochy a používají pozdravu, který jim vyhovuje.

"Bylo to směšné a byla to lež, ale působilo to jako dynamit," napsal anglický novinář Sydney Morrell ve své knize Viděl jsem ukřižování, v níž popsal události vedoucí k Mnichovské dohodě. Morrell přijel v březnu 1938 coby britský dopisovatel do českých Sudet a zůstal zde po celý průběh mnichovské krize až do října, kdy na Chebsko a do dalších sudetských oblastí napochodovalo německé vojsko.

Brzy po Hitlerově projevu vypukly na Karlovarsku a Chebsku demonstrace i vzpoury. V Karlových Varech se vydaly tisíce místních němců do protestních průvodů, při nichž zpívaly zakázanou nacistickou píseň Horsta Wessela "Die Strasse frei, die Reihen fest geschlossen" (ulice volná, řady pevně semknuté). 

Byla to ale jen předehra, protože vzápětí vypukla na Chebsku vzpoura. A přestože trvala jen asi 15 hodin, změnila osud Československa a nakonec i Evropy. Zůstala po ní mimo jiné jedna zmasakrovaná a vyvražděná četnická stanice.

České svině

Ani Habartov neboli Habersbirk neprožil noc po večerním Hitlerově projevu v klidu. Chebské ústředí Sudetoněmecké strany (prvorepublikové politické strany založené 1. října 1933 Konradem Henleinem, původně pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront, pozn. red.) nařídilo hromadný poslech, což místní provedli tak, že poslouchali přímo před radnicí. "A projev ´zapálil´. Opilí zběsilostí pochodují henleinovci ulicemi za fanatického řvaní. Lieber Führer, mach uns frei… Demonstrace trvají do hluboké noci… Na noční pochůzce zjišťujeme patroly ordnerů. Sotva nás spatří, rychle se před námi skrývají," vzpomínal po  válce četnický strážmistr z Habersbirku Jan Pardus, který měl štěstí, že ještě s jedním členem místní posádky přežil následné události.

Následujícího rána po pondělním večerním Hitlerově projevu neodešly děti v Habersbirku (dnešním Habartově) hned ráno do školy, ale připojily se k davu místních obyvatel, který vytáhl do středu obce. Obec, ležící severovýchodně od Chebu, byla v té době téměř úplně německá (žilo zde celkem 3135 obyvatel, z toho jen 207 Čechů). Po cestě dav narazil kolem osmé ráno na Parduse, který šel do kiosku pro cigarety. Začaly padat urážky typu české svině. Děti a mládež četníky pozdravily zdviženou pravicí a křičely Heil Hitler, protože správně tipovaly, že jim se za to nic nestane.

Manželka Jana Parduse Růžena Pardusová strávila noc z 12. na 13. září 1938 na místní poště, měla noční službu. "V ranních hodinách 13. září žádal pivovar v Habersbirku spojení s Doupovem. Po zapojení klapky se ordneři z naší obce dožadovali posily o síle tří set mužů. Jakmile jsem uvedený rozhovor zaslechla, vypnula jsem další telefonické spojení, takže rozhovor nemohl být dokončen. Jak jsme se později dozvěděli, právě začínalo henleinovské povstání," uvedla později ve svých vzpomínkách, které citoval například Stanislav Motl ve své knize Válka před válkou - Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě.

Kolem půl deváté obsadili činovníci Sudetoněmecké strany obecní úřad a internovali obecního zřízence známého loajalitou k Čechům.

Tři muži - podle autora internetového projektu Pohraničí 1938-39 Jiřího Převrátila šlo o obchodníka Rudolfa Beckera, Franze Schula a třetího neznámého muže - pak navštívili četnickou stanici. Ptali se po údajném zadržení politického aktivisty Märtze. Pardus jim vysvětlil, že nikdo takový zadržen nebyl. Později mu došlo, že muži si chtěli pod touto záminkou jen obhlédnout terén.

Na dole Rudolf nedaleko obce, kde pracovala řada lidé z Habersbirku, byla v úterý 13. září ráno vyhlášena stávka. Shromáždil se zde dav demonstrantů s cílem vyrazit k habartovskému kostelu, kde se mělo konat další shromáždění. Kolem půl desáté se zástup vydal do obce, kde později vyvěsil na věž kostela prapor s hákovým křížem. 

Růžena Pardusová zkusila vyslat na četnickou stanici listonoše Emila Desorta, aby četníky upozornil, co se děje, muž se ale už nedostal skrz Němce, kteří mezitím obklíčili poštovní úřad.

Ve škole učil místní mládež sudetoněmecký učitel. Se začátkem vzpoury přerušil vyučování a pustil děti domů. Mělo to svůj důvod.

Jakmile byly děti venku ze školy, začalo všechno vřít. Čtyři nebo pět sudetských Němců pod vedením Otto Plasse, úředníka z dolu Adolf a Žofie, vešlo do místního poštovního úřadu a zmocnili se ho.

"Všimněte si promyšleného plánu, podle něhož šli Němci nejprve na poštovní úřad. Tím, že se zmocnili telefonní ústředny, izolovali četníky na stanici," poznamenal k tomu později Morrell.

Žena před popravčí četou

Na poště v tu dobu pracovali dva lidé. Český pošmistr a Pardusova osmadvacetiletá žena. Němci je postavili ke zdi, když zazvonil telefon. Otto Plass ho zvedl a uslyšel český hovor. Vyzval Pardusovou, ať mu řekne, o co jde.

"Odpověděla jsem, že to Doupov vysílá požadovanou posilu. Využila jsem situace, vypnula jsem spojení obecního úřadu Habartov a propojila jsem místní četnickou stanici s Falknovem," vzpomínala Růžena Pardusová.

Plass si toho ale všiml. Dal rozkaz účetnímu z pivovaru Karlu Gareisovi a několika dalším ordnerům, a ti vyvlekli odvážnou poštovní úřednici před budovu. Postavili ji k plotu a chystali se ji zastřelit, popravu však přerušil jiný oddíl ordnerů, který ji dal namísto toho odvléct k budově četnické stanice, v jejímž přízemí měli Pardusovi byt. V danou dobu se v něm nacházela i matka Růženy Pardusové s roční vnučkou Věrkou.

Pošmistra Němci svázali a hodili do kouta (zůstal tam svázaný pět hodin - po celou dobu ho hlídali dva ordneři, kteří se bavili tím, že mu líčili, co všechno Čechy v Sudetech čeká). 

Výstřely v Habersbirku

Další popis událostí se v různých svědectvích částečně rozchází. Podle Morrella byla ve vsi tříčlenná česká četnická posádka, jejíž jeden člen byl na obchůzce. Němci jej proto přepadli ještě v době, kdy byl na ulici, utloukli ho a mrtvolu odtáhli uličkou do velké jámy, kde byla později nalezena. Pak teprve přitáhli s revolvery v rukách ke stanici, kde právě obědvali zbylí dva četníci. Morrell se však na místo dostal až po události a jeho záznam dění tak není úplně přesný.

Podle svědectví zaznamenaných Převrátilem byla četnická posádka čtyřčlenná a ve stanici byli v době příchodu Němců všichni. Plass je v čele německých "vyjednavačů" vyzval, ať složí zbraně. Četníci ale odmítli. Podle Parduse pak brzy zavládly vzbouřené emoce - Němci si začali vzájemně skákat do řeči a situace eskalovala. Sám Plass se ve vzniklém zmatku údajně vrhl k věšáku, z něhož strhl četnickou karabinu. Padl první výstřel (těžko říci, kdo přesně vypálil), který zasáhl a zabil praporčíka Jana Koukola.

"Zastřelili ho z jeho vlastní pušky, kterou mu vyrvali z rukou," vzpomínal později Pardus.

Četníci se v bezprostředním ohrožení života začali bránit. Jeden z nich zasáhl Plasse, který zůstal ležet v chodbě. Ostatní Němci před četnickou střelbou couvli, čehož využil strážmistr Matěj Příbek a zabouchl dveře. Odnesl to prostřeleným ramenem, protože jeden z ustupujících ordnerů ho stačil při zavírání dveří zasáhnout.

"Ale ztráty má i druhá strana - na stanici leží mrtvý Plass a ordnera Hampla odtáhli s prostřelenou hrudí. Střelba neustává. Henleinovci se skryli v okolních domech a pálí na stanici," popisoval další události Pardus.

Růžena Pardusová se v nastalém zmatku dokázala dostat do bytu k dcerce a matce a během přestřelky se pokusila utéct oknem. Následovala děsivá scéna, kterou zachytil i film Otakara Vávry Dny zrady. Když se žena spolu se svou matkou a s dcerkou v náručí dostala do zahrady, narazila na místního učitele Röschenthalera a dva výrostky. Přestože učitel ženu znal a kdysi dokonce sám učil, nedočkala se od něj žádné pomoci. 

Naopak ji i s dcerou a s matkou nechal surově odvléct do bytu učitelky ručních prací Pflaumové. Tam Němci dali oběma ženám kovová pouta a odvezli je do sklepa Albertova hostince, kde byla spolková místnost Sudetoněmecké strany.

"Cestou mě i dítě bili do obličeje a po celém těle. Přitom mně spílali a plivali na mě. Říkali mi, že budu zastřelena a současně že četnická stanice vyletí do povětří. Přitom ukazovali bedny s nějakými výbušninami," vzpomínala Pardusova žena.

Zfanatizovaný zástup, v němž byly mnohé německé ženy, nadával Růženě Pardusové do českých sviní.

"Svázali nás… Vláčeli mě ulicemi… Bylo to strašné," stihla říct později Sydney Morrellovi ve falknovské nemocnici, kam ji přijel po masakru navštívit. Německý lékař však nenechal britského novináře v její přítomnosti dlouho a s výmluvou, že nesmí být rozčilována, ho odvedl pryč.

Ztýranou a polonahou Růženu Pardusovou skutečně spoutali provazem kolem krku, přes ruce, kolem těla a nohou a takto ji dovlekli zpátky před stanici, aby donutili posádku ke kapitulaci.

Ta se až do té chvíle bránila mnohonásobné přesile. Bitva už trvala dvě hodiny. "Zdi budovy byly zevně posety stopami střel. Bylo to asi strašlivé obležení," popsal scenérii Morrell, který se na místo dostal několik hodin po incidentu. 

"Po vypuzení pučistů z místnosti stanice jsem zjistil kromě zavražděného praporčíka Koukola, že i strážmistr Příbek je zraněn a neschopen dalšího boje. I já jsem měl četná zranění od střepin skla v obličeji a na rukou. Pučisté pak stříleli z okolních stavení do oken našich kasáren. Z oken stanice střílel jsem na každý cíl, který se mi objevil, a nemohu udati, kolik pučistů jsem zasáhl. Byl jsem odhodlán brániti stanici do posledního náboje, přesto, že po nějaké chvíli jsem zůstal k obraně sám," oznámil později v hlášení strážmistr Jan Pardus.

Za této situace Němci nahnali před vchod do budovy Růženu Pardusovou a zaveleli, ať se posádla vzdá a složí zbraně, jinak ji zastřelí.

"Před stanici přihnali mou manželku spoutanou v provazech, v roztrhaných šatech a zkrvavenou. Drželi ji na dlouhém provaze… Viděli jsme jen hlavně pušek namířených na mou manželku… vyzvali mně, abych se vzdal, jinak manželku zastřelí," popisoval děsivou scenérii Pardus.

Jako první vyšel Příbek, za ním strážmistr Křepela, jako poslední Pardus. Křepela se tváří v tvář namířeným zbraním rozhodl pokusit se o útěk a rozběhl se ke staré šachtě. Němci ho ale dostihli. Později byl nalezen mrtvý, s mnohačetnými poraněními včetně proražené lebky. Právě on byl zřejmě oním četníkem, o němž se anglický žurnalista Morrell domníval, že jej Němci přepadli na obchůzce.

Vzápětí Němci spustili palbu, Parduse zasáhl muž jménem Georg Mayer. Četník padl, ale po chvíli se probral. Henleinovci se na něj proto sesypali a jeden z nich ho dvakrát udeřil hornickým krumpáčem do hlavy. Mstil se údajně za svého bratra, který padl v předchozí přestřelce. Pardus zůstal nehybně ležet v tratolišti krve, útočníci si mysleli, že je mrtvý. To mu zachránilo život.

V bezvědomí byla v tu dobu už i jeho žena. Jeden z Němců ji udeřil do temene hlavy manželovou služební šavlí.

"Maminku vytáhli z pošty, svázali, zranili a na provaze táhli přes celý Habartov. Její maminka tam v té době byla taky. Tatínkovi rozrazili lebku, a když byl v bezvědomí, na boltec mu vyryli hakenkrajc. Mě pak babička vzala a zahradami utekla. Někteří Němci nebyli takoví jako jiní, tak ji pustili. Odvezla mě k Plzni," řekla Dotyku dnes jedenaosmdesátiletá dcera Pardusových Věra Bláhová, ono sotva roční děvčátko, které bylo svědkem událostí.

Dozvuky povstání

Brzy na to dorazil do vsi četnický autokar s posilou. Strhla se ještě jedna přestřelka, mezi henleinovci a četníky z autokaru. I tady měli četníci padlé - jednomu z nich, Stanislavu Roubalovi, urvala německá střela kus hlavy, další Vladimír Černý, byl zasažen do plic. Pak se četníkům podařilo henleinovce vytlačit. Když večer dorazila posila z Karlových Varů, nastal v obci konečně klid.

Přibližně v tu dobu přijel do obce i Sydney Morrell. "Konečně jsem zahlédl tmavé obrysy kostelní věže a hned potom obrněný vůz. Jeho modravý reflektor pronikal noční mlhou a oslepoval nás. Spíše jsem cítil, než viděl, jak na nás míří kulometem. Pak vůz odjel a na malém prostranství jsem spatřil dva autobusy. Stály před četnickou stanicí," psal Morrell.

"Prošel jsem vraty. V síni na zemi byly tři krvavé louže… Vstoupil jsem do místnosti a spatřil jsem na zemi čtyři mrtvoly. Tři z nich ležely nohama ke mně. Byli to četníci. Paže jednoho, kterému jistě nebylo víc než pětadvacet, trčela do vzduchu… Byl střelen do pravého ucha a měl jednu strany hlavy úplně rozbitou…"

Četnický důstojník mezitím seznámil anglického žurnalistu s tím, co se v obci stalo. "Zmáhala mě náhle neobyčejná malátnost. Uvažoval jsem, odkud asi budu moci podat svoji zprávu, když mě vyrušil důstojníkův hlas: ´Ano,´ pravil smutně. ´Tohle je germánská kultura.´"

V Habersbirku padli čtyři četníci a na druhé straně čtyři ordneři (Otto Plass, Josef Ehm, Franz Galli a Alois Mädler). Četník Jan Pardus přežil s prolomením lebeční kosti, průstřelem ramene, zlomením prstu levé ruky a četnými zhmožděninami, jeho žena s otřesem mozku a opět s mnoha pohmožděními. Přežil i zraněný četnický strážmistr Příbek. Také Němci měli tři zraněné, kteří zůstali naživu.

Odvážný četník

Pardusovi Němci jeho statečný odpor nezapomněli a po okupaci ho coby přeživšího začali vinit ze smrti ordnera Plasse, přestože toho podle Pardusovy dcery Věry ve skutečnosti zastřelil velitel stanice Koukol.

"Tatínka po okupaci zatkli, pamatuju se, jak pro něj přijeli a odvezli ho. Nejdřív skončil ve vazbě v Pardubicích, vím, že tam maminka jezdila k výslechům. Pak ho, myslím, předali do Prahy a byl odsouzen k trestu smrti," vzpomíná Pardusova dcera Věra.

"Maminka se snažila všemi možnými prostředky rozsudek zvrátit. Měla různé kontakty a nakonec jí pomohl německý advokát z Ulmu. Tomu se podařilo tatínka osvobodit, takže se nám ve 44. nebo ve 45. roce vrátil. Už před zatčením trpěl silným revmatismem, ale protože jediným jídlem ve vězení byl tuřín, rozpustilo mu to revmatické sole a díky tomu se vyléčil," dodává.

Po válce pak Jan Pardus sloužil v Kamenici nad Lípou a později dělal velitele policie ve Vysokém Mýtě, ale s nástupem nové totality po 48. roce se nedokázal smířit. "Někdy v té době ho povolali na školení, a když se z něj vrátil, řekl: ´Takovéhle sviňárny já dělat nebudu,´" vzpomíná jeho dcera. Podle jejích slov se někdejší četník několikrát pokusil obelstít lékařskou komisi, aby ho uvolnila ze služby, a když se mu to nepodařilo, vyřešil situaci tím, že si oblékl uniformu a zúčastnil se v ní náboženského procesí o Božím těle. Záhy byl propuštěn do předčasného důchodu. Zemřel až v roce 1994, bylo mu nedožitých 86 let. Podle vzpomínek své dcery byl až do posledních dnů neustále fyzicky i duševně velice zdatný.

Odvaha českých četníků a zásadový, byť plně demokratický postoj prvorepublikového Československa se v roce 1938 bohužel nedočkal podpory na mezinárodní scéně. Činnost Henleinovy Sudetoněmecké strany, směřující k rozbití Československa, završila nedlouho po boji v Habersbirku Mnichovská dohoda.

"V Československu, jediné čistě demokratické zemi na východ od francouzsko-švýcarských hranic, čekala demokracie, že bude zachráněna, ale Chamberlain nemluvil o jejím zachraňování… Říkal, že Anglie nebude bojovat jen proto, aby bylo zachráněno Československo, ale že bude bojovat, jakmile budou přímo dotčeny britské zájmy. Tohle je však nebezpečná politika… Je-li demokracie silná na kontinentě, je shodně silná v Anglii, a naopak. Ztráta československé demokracie bude znamenat… i újmu osobní svobody v Anglii," napsal Sydney Morrell ještě před mnichovskou úmluvou.

Jeho hlas však nebyl vyslyšen. Československá armáda nedostala příležitost bránit svou zem. Osmnáct tisíc čtverečních kilometrů pohraničního opevnění obsadila k 1. říjnu 1938 německá vojska. Spořádanost a pevnou vůli československých občanů, kteří v září 1938 dokázali během 48 hodin zmobilizovat dva miliony mužů do zbraně a byli po sedm dnů pevně odhodláni čelit obrovské přesile - aby po 30. září stejně spořádaně ustoupili před dohodou, o níž její strůjci tvrdili, že zachrání mír v Evropě, Morrell ve své knize ještě jednou ocenil.

"Na pevnině není jiného národa, který má tak zdravý pud v rozpoznávání dobra a zla pro společnost a tak jemný smysl pro ukázněnost, jako Čechoslováci. V okamžiku velké zkoušky měl národ jako celek příležitost projevit podstatu své povahy. V pochmurných dnech po Mnichovu prokázal československý národ, že jeho jádro je zdravé," napsal s úctou anglický žurnalista.