Adolf Hitler přednesl v pondělí 12. září 1938 večer v německém rozhlasu projev, v němž kromě útoků proti Židům pronesl, že "se stává už nesnesitelným pohled na velký německý národ, jak je vydán nestoudnému týrání a pronásledování ustavičnými výhrůžkami". Pak úsečně řekl: "Mluvím o Československu!"

Podle jeho dalších slov sedm milionů Čechů trýzní tři a půl milionu Němců, snaží se je zničit, vydává je procesu pozvolného vyhubení a pronásleduje je jako divou zvěř proto, že nosí bílé punčochy a používají pozdravu, který jim vyhovuje.

"Bylo to směšné a byla to lež, ale působilo to jako dynamit," napsal anglický novinář Sydney Morrell ve své knize Viděl jsem ukřižování, v níž popsal události vedoucí k Mnichovské dohodě. Morrell přijel v březnu 1938 coby britský dopisovatel do českých Sudet a zůstal zde po celý průběh mnichovské krize až do října, kdy na Chebsko a do dalších sudetských oblastí napochodovalo německé vojsko.

Brzy po Hitlerově projevu vypukly na Karlovarsku a Chebsku demonstrace i vzpoury. V Karlových Varech se vydaly tisíce místních němců do protestních průvodů, při nichž zpívaly zakázanou nacistickou píseň Horsta Wessela "Die Strasse frei, die Reihen fest geschlossen" (ulice volná, řady pevně semknuté). 

Byla to ale jen předehra, protože vzápětí vypukla na Chebsku vzpoura. A přestože trvala jen asi 15 hodin, změnila osud Československa a nakonec i Evropy. Zůstala po ní mimo jiné jedna zmasakrovaná a vyvražděná četnická stanice.

České svině

Ani Habartov neboli Habersbirk neprožil noc po večerním Hitlerově projevu v klidu. Chebské ústředí Sudetoněmecké strany (prvorepublikové politické strany založené 1. října 1933 Konradem Henleinem, původně pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront, pozn. red.) nařídilo hromadný poslech, což místní provedli tak, že poslouchali přímo před radnicí. "A projev ´zapálil´. Opilí zběsilostí pochodují henleinovci ulicemi za fanatického řvaní. Lieber Führer, mach uns frei… Demonstrace trvají do hluboké noci… Na noční pochůzce zjišťujeme patroly ordnerů. Sotva nás spatří, rychle se před námi skrývají," vzpomínal po  válce četnický strážmistr z Habersbirku Jan Pardus, který měl štěstí, že ještě s jedním členem místní posádky přežil následné události.

Následujícího rána po pondělním večerním Hitlerově projevu neodešly děti v Habersbirku (dnešním Habartově) hned ráno do školy, ale připojily se k davu místních obyvatel, který vytáhl do středu obce. Obec, ležící severovýchodně od Chebu, byla v té době téměř úplně německá (žilo zde celkem 3135 obyvatel, z toho jen 207 Čechů). Po cestě dav narazil kolem osmé ráno na Parduse, který šel do kiosku pro cigarety. Začaly padat urážky typu české svině. Děti a mládež četníky pozdravily zdviženou pravicí a křičely Heil Hitler, protože správně tipovaly, že jim se za to nic nestane.

Manželka Jana Parduse Růžena Pardusová strávila noc z 12. na 13. září 1938 na místní poště, měla noční službu. "V ranních hodinách 13. září žádal pivovar v Habersbirku spojení s Doupovem. Po zapojení klapky se ordneři z naší obce dožadovali posily o síle tří set mužů. Jakmile jsem uvedený rozhovor zaslechla, vypnula jsem další telefonické spojení, takže rozhovor nemohl být dokončen. Jak jsme se později dozvěděli, právě začínalo henleinovské povstání," uvedla později ve svých vzpomínkách, které citoval například Stanislav Motl ve své knize Válka před válkou - Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě.

Kolem půl deváté obsadili činovníci Sudetoněmecké strany obecní úřad a internovali obecního zřízence známého loajalitou k Čechům.

Tři muži - podle autora internetového projektu Pohraničí 1938-39 Jiřího Převrátila šlo o obchodníka Rudolfa Beckera, Franze Schula a třetího neznámého muže - pak navštívili četnickou stanici. Ptali se po údajném zadržení politického aktivisty Märtze. Pardus jim vysvětlil, že nikdo takový zadržen nebyl. Později mu došlo, že muži si chtěli pod touto záminkou jen obhlédnout terén.

Na dole Rudolf nedaleko obce, kde pracovala řada lidé z Habersbirku, byla v úterý 13. září ráno vyhlášena stávka. Shromáždil se zde dav demonstrantů s cílem vyrazit k habartovskému kostelu, kde se mělo konat další shromáždění. Kolem půl desáté se zástup vydal do obce, kde později vyvěsil na věž kostela prapor s hákovým křížem. 

Růžena Pardusová zkusila vyslat na četnickou stanici listonoše Emila Desorta, aby četníky upozornil, co se děje, muž se ale už nedostal skrz Němce, kteří mezitím obklíčili poštovní úřad.

Ve škole učil místní mládež sudetoněmecký učitel. Se začátkem vzpoury přerušil vyučování a pustil děti domů. Mělo to svůj důvod.

Jakmile byly děti venku ze školy, začalo všechno vřít. Čtyři nebo pět sudetských Němců pod vedením Otto Plasse, úředníka z dolu Adolf a Žofie, vešlo do místního poštovního úřadu a zmocnili se ho.

"Všimněte si promyšleného plánu, podle něhož šli Němci nejprve na poštovní úřad. Tím, že se zmocnili telefonní ústředny, izolovali četníky na stanici," poznamenal k tomu později Morrell.

Žena před popravčí četou

Na poště v tu dobu pracovali dva lidé. Český pošmistr a Pardusova osmadvacetiletá žena. Němci je postavili ke zdi, když zazvonil telefon. Otto Plass ho zvedl a uslyšel český hovor. Vyzval Pardusovou, ať mu řekne, o co jde.

"Odpověděla jsem, že to Doupov vysílá požadovanou posilu. Využila jsem situace, vypnula jsem spojení obecního úřadu Habartov a propojila jsem místní četnickou stanici s Falknovem," vzpomínala Růžena Pardusová.

Plass si toho ale všiml. Dal rozkaz účetnímu z pivovaru Karlu Gareisovi a několika dalším ordnerům, a ti vyvlekli odvážnou poštovní úřednici před budovu. Postavili ji k plotu a chystali se ji zastřelit, popravu však přerušil jiný oddíl ordnerů, který ji dal namísto toho odvléct k budově četnické stanice, v jejímž přízemí měli Pardusovi byt. V danou dobu se v něm nacházela i matka Růženy Pardusové s roční vnučkou Věrkou.

Pošmistra Němci svázali a hodili do kouta (zůstal tam svázaný pět hodin - po celou dobu ho hlídali dva ordneři, kteří se bavili tím, že mu líčili, co všechno Čechy v Sudetech čeká). 

Výstřely v Habersbirku

Další popis událostí se v různých svědectvích částečně rozchází. Podle Morrella byla ve vsi tříčlenná česká četnická posádka, jejíž jeden člen byl na obchůzce. Němci jej proto přepadli ještě v době, kdy byl na ulici, utloukli ho a mrtvolu odtáhli uličkou do velké jámy, kde byla později nalezena. Pak teprve přitáhli s revolvery v rukách ke stanici, kde právě obědvali zbylí dva četníci. Morrell se však na místo dostal až po události a jeho záznam dění tak není úplně přesný.

Podle svědectví zaznamenaných Převrátilem byla četnická posádka čtyřčlenná a ve stanici byli v době příchodu Němců všichni. Plass je v čele německých "vyjednavačů" vyzval, ať složí zbraně. Četníci ale odmítli. Podle Parduse pak brzy zavládly vzbouřené emoce - Němci si začali vzájemně skákat do řeči a situace eskalovala. Sám Plass se ve vzniklém zmatku údajně vrhl k věšáku, z něhož strhl četnickou karabinu. Padl první výstřel (těžko říci, kdo přesně vypálil), který zasáhl a zabil praporčíka Jana Koukola.

"Zastřelili ho z jeho vlastní pušky, kterou mu vyrvali z rukou," vzpomínal později Pardus.

Četníci se v bezprostředním ohrožení života začali bránit. Jeden z nich zasáhl Plasse, který zůstal ležet v chodbě. Ostatní Němci před četnickou střelbou couvli, čehož využil strážmistr Matěj Příbek a zabouchl dveře. Odnesl to prostřeleným ramenem, protože jeden z ustupujících ordnerů ho stačil při zavírání dveří zasáhnout.

"Ale ztráty má i druhá strana - na stanici leží mrtvý Plass a ordnera Hampla odtáhli s prostřelenou hrudí. Střelba neustává. Henleinovci se skryli v okolních domech a pálí na stanici," popisoval další události Pardus.

PŘEDCHOZÍ
1/3
DALŠÍ