Před dvěma lety si Jitka Hlavsová od lékařů vyslechla diagnózu, která je noční můrou každé ženy. Rakovina prsu. Když v nejtěžších chvílích hledala ze své situace východisko, rozhodla se jako věřící odevzdat svůj osud do rukou Božích. Jestli se dostane z nejhoršího, vykoná pouť do 3300 km vzdáleného Santiaga de Compostela, slíbila si. A svému slibu dostála. Bez předchozího tréninku, po dvouleté náročné léčbě dokázala celou pouť sama absolvovat. Na kole.

„Když jsem si uvědomila, že o tom, jestli tady ještě budu nebo ne, nerozhoduji já, hrozně moc se mi ulevilo," uvádí svoje vyprávění Jitka Hlavsová. „Řekla jsem si, že pokud mi bude přáno žít, musím vykonat pouť do Santiaga a poděkovat za tuhle možnost." A tak vyrazila. Na patnáct let starém kole, bez jakékoliv sportovní přípravy. „Manžel se mi snažil všechno naplánovat, vymyslet, kde a jak budu přespávat… samozřejmě že měl obavy. Plánování ale nebylo nic pro mě. Musel se spokojit s tím, že mě na cestu pečlivě vybavil, což se mi následně několikrát hodilo," směje se Jitka. Ze zdravotních důvodů zvolila cestu na kole a 1. srpna se vydala na svou pouť.

Na svatojakubskou cestu se napojila v německém Regensburgu. „V Německu jsou krásné cyklostezky, ale dost nepřehledně značené. Místní naštěstí většinou vědí, o co jde, a tak není problém zeptat se jich, kudy dál. Takhle jsem se setkala se starým, asi sedmdesátiletým pánem. Když jsem mu řekla, že mířím do Santiaga, přiznal, že je to i jeho sen. Na otázku, proč si ho tedy nesplní, odpověděl, že nemůže, že jeho žena je nemocná, má karcinom prsu," vypráví Jitka. „Navíc se ukázalo, že je to Češka, původem z Ústí nad Labem. Její manžel mě prosil, ať jí zavolám, což jsem také udělala. Byla nevýslovně šťastná, děkovala za možnost mluvit česky, za povzbuzení. Slíbila jsem jí, že jí v Santiagu zapálím svíčku," popisuje Jitka jedno ze zvláštních setkání, které skoro jako by se ani nemohlo stát jen náhodou.

„Takových věcí se mi po cestě přihodila celá řada. Věřím, že to vše bylo dáno, každá událost, každé setkání měly nějaký svůj smysl," říká Jitka. Zdržení kvůli bouřce jí například ušetřilo cesty po cyklostezce, kterou zavalily popadané stromy, zažila i nečekané momenty pohostinnosti a důvěry od naprosto cizích lidí. „Nejednou se mi stalo, že jsem sháněla nocleh a v penzionech a ubytovnách bylo úplně plno. Například v Kostnici, kde se v době, kdy jsem tam přijela, konala ohromná jezerní slavnost. Všechna místa byla beznadějně obsazená. Když jsem se s tímto problémem pak svěřila v jedné hospůdce, hospodská mi nabídla, že můžu přebývat u nich. Kolo mi zaparkovala mezi lednice, dovedla mě do bytu, ukázala mi koupelnu a nechala mě tam. Pozvala mě i na večeři, a když jsem si ráno psala u stolu deníček, přinesla mi i snídani. Mnou nabízené peníze za služby odmítla. Prý po ni byla čest ubytovat poutníka," pokračuje Jitka ve vyprávění. Od všech lidí, kteří její cestu nějak ovlivnili, si vzala adresy, aby jim na jejím konci mohla rozeslat pohledy.

Poutnici ale na cestě stihlo i fyzické vyčerpání. „To bylo, když jsem po špatně značené cyklostezce zabloudila do hor, na cesty určené pro bikery," směje se Jitka. Přesto ani jednou nezaváhala, ani jednou ji nenapadlo, že by pouť neměla dokončit. „Zpětně jsem si pak uvědomovala, že kdybych neměla tak silnou motivaci, nejspíš bych to nikdy ujet nedokázala. Takhle jsem ale ani na vteřinu nepochybovala," tvrdí.

Čím víc se blížila k cíli své cesty, tím víc bylo znát, že v těchto končinách už jsou na poutníky připravení. Znak svatojakubské pouti – mušle – se objevoval čím dál častěji. „Setkávala jsem se se spoustou dalších poutníků, nejčastěji byli pěší. Někteří ale jeli i na koních, na lamách nebo jako já na kole," vysvětluje Jitka. Ve Francii jela podél řeky Rhony až do Le Puy en Velan. Tam měla na tachometru 1600 kilometrů a dosáhla tak v podstatě poloviny své cesty.

Nejsilnější zážitky se ale Jitce pojí s amigos, partou španělských cyklistů v galicijských dresech. „Ve Francii jsme se několikrát potkávali. U památníku poutnické karavany jsme se dali do řeči, ptali se mě, odkud jedu…, když jsem jim řekla, že už mám za sebou 2300 kilometrů, nevěřícně kroutili hlavami, potěžkávali si moje staré, bágly naložené kolo," usmívá se poutnice. Když se znovu setkali 500 kilometrů od vysněného cíle, rozhodli se jet společně. Díky amigos se navzdory jazykové bariéře dozvěděla spoustu věcí o místní krajině. „Umím dobře německy, španělsky jsme se také učila. Ale amigos mluvili dialektem, kterému jsem sotva rozuměla. Naštěstí byl jeden z nich z Valencie, takže mi tlumočil, když jsem nevěděla, která bije," vypráví Jitka. Do Santiaga dorazili společně. „Obrovská vlna emocí mě strhla už u značky oznamující 25 km do Santiaga. Bylo to úžasné, prožívali jsme to společně. Amigos mi pomohli po cestě a já jim pomohla uvědomit si sílu toho okamžiku naplno," vzpomíná Jitka. Dokázala pouť dokončit. Urazila tisíce kilometrů a došla až ke svému cíli.
V Santiagu ji čekalo vyplňování formuláře, aby mohla získat osvědčení o absolvování pouti. Na mši mezi národnostmi poutníků zaznělo i Česko. „Byla jsem hrdá a šťastná. Sotva se to dá vůbec popsat. Ze Santiaga jsme ještě dva dny putovali na konec světa. Amigos mě pak vzali k sobě domů, do města Noia, poznala jsem jejich manželky… ty už mě znaly z vyprávění, amigos jim můj příběh vyprávěli. Stejně jako mnoha dalším lidem," říká Jitka.

Po 45 dnech a 3 286 kilometrech tak Jitka zapaluje svíčky, rozesílá pohledy a chystá se na let zpátky do Lokte. „Blízké jsem informovala každý den přes facebook, pokud to šlo. Samozřejmě se ale strachovali, z domova je to jiné, tohle prožívat," směje se poutnice. Vrátila se jim ale v pořádku. Dnes už je zpátky v Lokti, pracuje v kavárně, vede hrnčířské kurzy. Příběh z jejího pohledu si můžete přečíst na straně U nás doma.