Kliknutím zvětšíteHajný František Pelz z polesí Kaly na Křivoklátsku je z obětí tehdejší nesmiřitelné bitvy mezi strážci lesa a lesními škůdci jednou z vůbec nejznámějších, protože byl ve své době na Křivoklátsku významnou osobností. Jeho smrt tak byla dobře zdokumentována.
Příznačné pro celou tehdejší lesní válku přitom bylo, že nešlo o náhodný střet s pytlákem, ale o předem připravenou a naplánovanou pomstu. Podle knihy Otomara Dvořáka Tajemné stíny lesů totiž Pelz nedlouho před svou smrtí nachytal v bělečském revíru u osady Šarváš pytláka, který po něm vystřelil a minul, načež ho hajný odvetným výstřelem zabil.
„Toto vítězství mu však přišlo draho. Krátce nato, 3. června 1873, byl Pelz nalezen v lese. Ležel tváří k zemi, s mnoha zhmožděninami a krvácejícími ranami na hlavě, jak ho bili holemi, s rukama svázanýma za zády a s ústy ucpanými šátkem. Bylo znát, že kladl tuhý odpor, ale přinucen ležet čelem k zemi, udusil se,“ napsal Dvořák.
Třmen svatého Václava
Podle historiků si pytláci na hajného počkali, když se vracel směrem od Zbečna zpět na svou hájovnu. K přepadení došlo jen asi 300 metrů od cíle jeho cesty. Pelz nebyl okraden, zůstaly mu hodinky i peníze a vedle mrtvého těla ležela dokonce i jeho puška. Motivem činu se tedy nestala loupež, ale pravděpodobně opravdu chladnokrevná a úkladně provedená pomsta. Případ vzbudil velkou pozornost, protože Pelz se ještě před svou smrtí stačil v tehdejší společnosti proslavit.
Hajného velkým koníčkem totiž byla archeologie, takže ve své hájovně vyčlenil celou jednu místnost pro nálezy, které jako jeden z mála ve své době systematicky třídil a popisoval.
Pytlák míří na dva hajné, obraz Karla Friedricha Schulze. Jde o poměrně věrohodnou scénu, k jaké v lesích opravdu často docházelo
„Bezesporu nejznámější předmět, který byl součástí Pelzovy sbírky, je raně středověký ozdobný železný třmen severského původu, nalezený kdesi v lesích u Zbečna. Velkou pozornost vzbudil na Jubilejní výstavě v roce 1891, kde se uvádí: … železný třmen severského charakteru (patrně vikingského původu) ve tvaru vysokého trojúhelníku, zdobený měděnou a stříbrnou tausií, v horní části opláštěný slitinou zlata, mědi a cínu, nalezený spolu s připojeným koňským udidlem s bronzovými kroužky v křivoklátských lesích v okolí Zbečna,“ uvádí o Pelzovi jeho medailon na stránkách Lesnického parku Křivoklátsko.
A v čem že spočíval onen významný zápis do dějin? Právě tento Pelzem nalezený třmen se stal totiž sochaři Václavu Myslbekovi vzorem pro třmen na jezdecké soše svatého Václava zdobící horní konec pražského Václavského náměstí. Všechny historické události, jež se odehrály pod touto sochou a byly spolu s ní zdokumentovány, nám tak vlastně zanechaly vzpomínku i na zavražděného hajného.
Pelzovou smrtí však křivoklátská válka mezi pytláky a hajnými ani nezačala, ani neskončila. Právě naopak. „Listuji starými zápisy z lesnických archivů a připadá mi, jako by v 19. století propuklo přímo pytlácké šílenství. Nemine jediný rok, aby nebyla v lese řada mrtvých a zraněných ze vzájemných půtek,“ píše Dvořák.
Ti, co měli štěstí
Dvořákova kniha uvádí hned několik příkladů podobných přepadů, jaký se stal osudný Pelzovi. Některé oběti ovšem měly přece jen trochu více štěstí.
To byl třeba případ inspektora křivoklátské lesní správy Františka Merleta, kterého pytláci přepadli 23. září 1815. Stejně jako na Pelze si na něj počíhali v lese. Nejdříve ho postřelili, když padl na zem, začali do něj mlátit pažbami pušek. Zakrváceného a těžce zraněného muže pak nechali ležet a zmizeli.
Merlet se ale probral, a protože měl zlámánu řadu kostí a neudržel se na nohách, začal se po břiše plazit lesem k domovu. Občas omdlel bolestí, trápil se spalující žízní a propadal halucinacím. „Slyšel prý zvony a všude kolem podivné pisklavé hlasy, které nebyly ani ptačí, ani lidské,“ píše Dvořák.
Inspektor ale všechny tyto útrapy přežil a nakonec se dokázal doplazit až do ovčína hospodářského dvora Požáry, nacházejícího se v katastru Městečka na Rakovnicku. Odtamtud byl převezen na nedaleký hrad Křivoklát. Uzdravil se a zřejmě dál pokračoval v boji proti pytlákům, protože jméno Merlet se v pozdějších letech objevuje v celé řadě hlášení lesní inspekce o postupu proti pytlákům.
Například v roce 1841 ohlásil inspektor Merlet dopadení a odevzdání k soudu pytláků Prokopa Hummelhamse ze Svaté, Františka Hříbala, Jana Tyburce, Jana Spala, Mikuláše Brože a Jiříkovského z Bělče (vzhledem k velkému časovému odstupu od přepadení je ale otázka, zda v tomto případě nešlo o rodinnou tradici a o syna přepadeného inspektora).
Přepadení pytláky přežil také hajný Jirásek z bušohradského polesí, na nějž si tito raubíři počkali v červnu roku 1863. Také on byl zbit, ale měl štěstí, protože mu násilníci nesebrali loveckou trubku (podle tehdejších služebních předpisů nesměli hajní do lesa bez trubky nebo píšťaly vůbec vyjít). Začal troubit a dovolal se pomoci.
Pytláci v kolibě, obraz Franze von Defreggera z roku 1876, tedy z doby, kdy k řádění pytláků docházelo i na Křivoklátsku
Větší štěstí mívali hajní a další lesní strážci v případech, kdy se střetli s pytláky v lese náhodně. I když i v takovém případě se sahalo po zbraních, dávali se zaskočení pytláci častěji na ústup, a to i v případě, že byli v přesile.
To byl třeba případ ze 12. června 1843 na Bušohradsku, kde dva hajní s adjunktem narazili při cestě z práce v lese na šest pytláků, kteří na ně okamžitě namířili zbraně a natáhli kohoutky. Lesní správci byli v tu chvíli prakticky bez šance, ale zaskočení pytláci nevystřelili, jen se s namířenými puškami pomalu pozpátku stáhli a zmizeli.
Bitvy v lesích
V polovině 40. let 19. století se pytláctví na Křivoklátsku rozrostlo do té míry, že vrchní lesmistr Gintl žádal zemský úřad o vyslání vojenských hlídek do lesů. „Knížecí lesní úřad musí bohužel opětně hlásiti četné vpády celých pytláckých tlup do knížecích lesů. Dosavadní zákonitá ochrana tu naprosto selhává,“ psal Gintl 5. srpna 1844. Ale nebylo mu to nic platné. Vojáci do lesů vysláni nebyli, a už v říjnu téhož roku zemřel v lese další hajný. Podle Gintlova hlášení šlo o hajného Hůlu z Hiršlin, kterého neznámí pytláci tak zbili, že po delším čase v horečkách zemřel.
Zajímavostí přitom je, že jméno Hůla se mezi zavražděnými hajnými objevuje ještě jednou, a sice v únoru roku 1858, kdy byl pytláky ubit výpomocný hajný Václav Hůla na Bučinách. S ním se neznámí vrazi vypořádali zvlášť krutým způsobem: podle Gintla dostal pět ran ostřím sekery, „a sice jednu do čela, druhou do lícní kosti, třetí do nosní kosti, po čtvrté ráně do týla uletěla mu hlava od trupu a pátou ranou usekli mu ruku.“
Něco takového si hajní nechtěli dát líbit, takže v lesích začaly vznikat strážní boudy, zvané též varty, což byly silné dřevěné sruby zajištěné proti ostřelování. „Bytelné dveře se uzavíraly na šroubový uzávěr, místo oken byly jen úzké štěrbiny - střílny, jimiž bylo možno na všech čtyřech stranách ostřelovat vymýcený pás oddělující srub od okolního lesa. Bylo zde možno poměrně dlouho vzdorovat útoku i obléhání…“ popsal tyto boudy Dvořák.
Hajní v těchto boudách drželi pravidelné služby a mohli okamžitě zasáhnout, jakmile někde nablízku zaslechli výstřel. Ani poté ale případy pytláctví nezeslábly. Naopak. V té době totiž osamělé pytláky vystřídaly rozsáhlé pytlácké skupiny s mafiánským způsobem organizace, často deseti až patnáctičlenné ozbrojené tlupy, na něž navazovala rozsáhlá síť překupníků s masem a odběratelů zvěřiny. Z pytláctví se stal rozsáhlý organizovaný zločin přinášející velké zisky. A ty si jeho strůjci hodlali udržet i za cenu otevřené války.
„Je zajímavé, že naše lesní války spadají do stejného období, ve kterém se v Americe odehrávaly ony proslulé boje dobytkářů se zloději dobytka, jaké známe z populárních westernů,“ podotýká Dvořák.
Vágnerovská mše
Současní návštěvníci křivoklátských lesů si mohou někdejší lesní války připomenout zejména u známého pomníčku s křížkem, nacházejícího se přímo u silnice spojující Lány s rakovnicko-křivoklátskou silnicí, nedaleko dvoru zvaného Nový Dům. Dobře viditelný pomníček připomíná adjunkta Antonína Vágnera, kterého tu 5. července 1865 zastřelil pytlák Dlouhý z Unhoště. Sám Vágner byl pochován na nedalekém hřbitůvku u zdi kostela sv. Máří Magdalény na okraji Nového Domu.
Na počest nešťastného adjunkta se začali ve výroční den jeho smrti scházet lesníci a další obyvatelé křivoklátských lesů na takzvané vágnerovské či Vágnerově pouti, která vrcholila mší v již zmíněném kostele. Jako hudební doprovod při ní hrál sbor myslivců z Weberovy opery Čarostřelec. Účastnili se jí i nejvyšší úředníci fürstenberského panství, jemuž tehdejší křivoklátské lesy patřily, a často i sám jeho majitel s celou rodinou. Všichni hajní, myslivci i zámečtí úředníci byli oblečeni ve slavnostních mysliveckých uniformách.
Z filmu Smrt krásných srnců:
Tradice vágnerovských mší vydržela až do vzniku Československé republiky a zániku fürstenberského panství. V té době už také utichly války pytláků s hajnými. Pytláctví se sice z křivoklátských lesů nikdy úplně nevytratilo, ale jeho charakter se změnil v důsledku toho, jak se maso v domácnostech stalo dostupnějším.
Za druhé světové války pytláci téměř vymizeli kvůli tvrdým sankcím okupačního nacistického režimu, jenž za lesní pych udílel i tresty smrti (za připomenutí v této souvislosti stojí slavná povídka Oty Pavla Smrt krásných srnců) a po válce se pytlačení změnilo spíše v občasnou snahu získat načerno lovecké trofeje nebo rozšířit sortiment některé restaurace. V této podobě se může ojediněle vyskytnout i dnes, jinak však v kdysi bouřlivém polesí zavládl klid.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
