Kliknutím zvětšítePro pochopení významu této listiny, přijaté 10. března 1222, tedy právě před 800 lety, se musíme vrátit o osm let nazpět, do roku 1214. Dne 28. března toho roku zesnul dosavadní pražský biskup Daniel a na jím uprázdněný biskupský stolec usedl Ondřej, dosavadní probošt kapituly u Svatého Víta na Pražském hradě, z něhož se stal biskup Ondřej.
Poslední dochovaná listina vyhotovená Ondřejem ještě jako proboštem pochází podle Českého diplomatáře (Codexu diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae) z 15. května 1214, k volbě nového biskupa tedy došlo zřejmě až po tomto datu. Proběhla pravděpodobně tak, že svatovítská kapitula zvolila Ondřeje biskupem, a král mu pak udělil postavení předního velmože v zemi.
„Jakým způsobem byla volba nového biskupa provedena, přesně nevíme, ale zřejmě se příliš nelišila od voleb předcházejících. Nejspíše byl zvolen jednomyslnou volbou pražských kanovníků, jisté ale je, že o tuto souhlasnou volbu se zasadil především král, což naznačuje sám Ondřej, když později sdělil, že s papežem uznává Přemysla po Bohu za původce svého povýšení a dobrodince,“ napsal v roce 1932 historik Jan Plešinger ve svém díle „Zápas církve a státu za krále Přemysla I. a biskupa Ondřeje II.“.
Koncil biskupa změnil
Tento oddaný postoj nového biskupa ke králi se však rychle změnil, a to zejména pod vlivem Čtvrtého lateránského koncilu, jehož se Ondřej rok po svém uvedení do „funkce“ zúčastnil.
Možnost zúčastnit se celocírkevního shromáždění pro něj znamenala významnou životní zkušenost a byla to i důležitá událost pro pražské biskupství, neboť Ondřej byl shodou okolností vůbec prvním pražským biskupem, který se církevního sněmu účastnil. Všechny tři předchozí lateránské koncily se musely bez pražských církevních hodnostářů z různých důvodů obejít; u prvního z nich byl tehdejší biskup zvolen příliš krátce před koncilem a zúčastnit se jej nestihl, u druhého bylo zase jeho následníkovi již 90 let, takže se na takovou cestu nemohl vydat, a ve třetím případě zemřel pražský biskup krátce předtím, než se koncil konal.
Čtvrtý koncil řešil různá témata, mimo jiné se zabýval problémy spojenými s pomocí křesťanům ve Svaté zemi, ale jeho hlavními cíli měla být celková reforma církve, upevnění mravního života společnosti a posílení církevní disciplíny a morálky. Tyto cíle přijal pražský biskup za svůj, závěrečná koncilní ustanovení vtělil do svého programu a do Prahy se vracel s pevným předsevzetím uvést je ve své diecézi v život.
Jenže jedním z oněch usnesení byla i deklarace větší církevní svobody při uvádění církevních představených do úřadu, s tím, že volba provedená pod nátlakem světské moci je neplatná. Také tato myšlenka se biskupu Ondřejovi zalíbila, při jejím prosazování se však už střetl s panovníkem. A v tomto střetu neměl krytá záda.
„Účast na lateránském koncilu a zejména příklad anglického primasa Tomáše Becketa Ondřeje ovlivnili, takže se stal bojovníkem za nezávislost církve. Ale v tomto boji zůstal sám. Olomoucký biskup Robert zůstal ideály reformy úplně nedotčen a mohučský arcibiskup Siegfried stál na králově straně,“ uvádí historik Zdeněk Fiala ve svém díle Předhusitské Čechy.
(Tomáš Becket byl kancléř anglického krále Jindřicha II. a arcibiskup v Canterbury, jehož v roce 1170 zavraždili královi rytíři právě proto, že bránil Jindřichovi ve snahách moc církve omezovat. Tři roky po své násilné smrti byl svatořečen jako svatý Tomáš z Canterbury, pozn. red.)
Proti změnám byli i kněží
Aby pro svou reformu získal podporu, rozhodl se Ondřej sám požádat papeže o povýšení pražského biskupství na metropoli, přestože až dosud podával takovou žádost vždy panovník. Tehdejší papež Inocenc III. sice jeho žádost nevyslyšel, ale jinak Ondřeje v jeho reformním úsilí podpořil.
Posílen deklarovaným povzbuzením se Ondřej rozhodl pokračovat v prosazování změn. Začal usilovat o to, aby se Čechy přizpůsobily v církevní kázni plně normám kanonického práva, požadoval celibát kléru a dotazoval se, zda kněží vzešlí z kněžských manželství mohou zastávat své úřady.
Trval také na odvádění celého desátku (staré církevní daně) biskupovi. Ten si měl podržet čtvrtinu a zbytek rozdělit rovným dílem mezi kostel, jeho kněze a chudé. Ustálená praxe přitom byla, že biskup dostával jen svou čtvrtinu (pokud ji vůbec dostával) a o zbývajících tří čtvrtinách rozhodoval majitel kostela, většinou panovník nebo šlechta.
Tím znepokojoval nejen panovníka, ale také ostatní církevní představitele a šlechtice. Českému kněžstvu se myšlenka důsledně dodržovaného celibátu nijak nezamlouvala a velmožům zase vadilo, že o tom, kolik nechají či nenechají svým kostelům, by měl rozhodovat biskup. Ani král nebyl Ondřejovým reformám nijak nakloněn.
Vzniklé napětí nakonec vyřešil pražský biskup tím, že koncem roku 1216 opustil narychlo Čechy, vzdálil se do Říma a vyhlásil nad pražskou diecézí interdikt.
Král, jenž se zpočátku stavěl k Ondřejovým reformním snahám alespoň zčásti chápavě, protože doufal že mu pomohou upevnit vlastní moc, na to odpověděl tak, že se zmocnil biskupova archivu a zabral všechna jeho panství.
Kněží odmítli interdikt respektovat, konali dál bohoslužby a udělovali svátosti. V roce 1217 je v tom podpořil i již zmíněný mohučský arcibiskup Siegfried, který na žádost českého krále interdikt nad pražskou diecézí zrušil.
Spor byl vleklý, trval pět let a opakovaně do něj vstoupil i nový papež Honorius III., jenž se ujal pontifikátu právě v roce 1216 po smrti svého předchůdce. Siegfriedovi sice zrušení interdiktu zprvu ostře vytkl, ale jinak se spíše snažil domluvit se s Přemyslem Otakarem I. po dobrém.
„Papež Honorius III. i král Přemysl Otakar I. si oba byli vědomi toho, že jeden druhého potřebují. Autorita papeže vzrostla natolik, že to musel respektovat i císař. A postavení sebevědomého českého krále v tehdejší Evropě velmi dobře vystihují slova Palackého: ‚Když král Přemysl Otakar I. roku 1197 dosedl podruhé na trůn své vlasti, nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nemoci a nevážnosti, podrývané od nepřátel domácích i zahraničních… a když umřel, pozůstavil je synovi svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i strachu,‘“ uvádí k tomuto tématu Knihovna pražské metropolitní kapituly.
Spletitá cesta k řešení
Začátkem roku 1219 proto došlo v Kladrubech k jednání papežových vyslanců, řezenského arcibiskupa, českého krále, prelátů a vyšších šlechticů Českého království, na jehož základě byl interdikt nad Čechami oficiálně zrušen zplnomocněnci Apoštolského stolce s tím, že se poměry v diecézi mají zlepšit podle původních Ondřejových požadavků.
Pražský biskup se začal vracet do Čech, současně se k němu ale dostávaly zprávy, že dohoda zůstala jen na papíře a poměry se nelepší. Ondřej tak pravděpodobně ani nepřekročil hranice českého království a nad diecézí byl vyhlášen další interdikt (podle některých pramenů Ondřejem, podle knihovny metropolitní kapituly přímo papežem).
Ani český král, ani papež však nechtěli jít do vyhroceného sporu. Papežská kurie chtěla situace využít k upevnění svého postavení v Praze, Přemysl Otakar I. zase potřeboval co nejvíce konsolidovat své království, což nebylo možné bez dohody s Římem.
V srpnu 1221 proto došlo na Šacké hoře na moravsko-rakouském pomezí k trojstrannému jednání mezi králem, papežským legátem Řehořem de Crescencio a biskupem Ondřejem, jehož výsledkem bylo 2. srpna zveřejněné kompromisní řešení, tzv. imunitní privilegium pro pražské biskupství.
To již obsahovalo principy, zakotvené později ve Velkém privilegiu české církve – král uznal formálně církevní požadavky s tím, že vliv jeho úředníků a velmožů na církevní instituce a především na jejich pozemkové vlastnictví a poddané bude maximálně omezen, a naopak jeho přímý vztah s církví bude upevněn. Tento kompromis uspokojil jak Přemysla, tak papeže.
Jediným nespokojeným zůstával biskup Ondřej, který se už do své diecéze nevrátil a s vysvětlením, že je v Čechách ohrožen na životě, odešel do Itálie.
Dne 10. března 1222 pak vydal Přemysl Otakar I. listinu, známou jako Velké privilegium české církve, která vycházela ze zásad dohodnutých na Sacké hoře. Listina vytvářela nové vztahy mezi církví a světskou složkou společnosti. Církevní majetek byl vyjmut z pravomoci panovníkových úředníků, a konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl rozšířen na všechny církevní instituce v království. Několikaletý spor o emancipaci české církve tak byl konečně vyřešen.
Biskup Ondřej se už do Čech nevrátil a zemřel v exilu. Do Prahy se po jeho smrti vrátila jen jeho hlava, která byla přivezena a pohřbena ve zdi svatováclavské kaple.
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
