Ladislav Špaček: Respekt vůči hlavě státu je v Česku na bodu mrazu

Proč si i před třetí přímou prezidentskou volbou veřejnost klade otázku, jaké je vlastně místo hlavy státu v parlamentním systému?
Role prezidenta republiky se vztahuje k tradici, která se vytvořila po roce 1918 a kterou otcové Ústavy ČR před třiceti lety v podstatě převzali. Je to velmi omezená úloha, protože žijeme v parlamentní demokracii.

To ovšem mluvíme pouze o liteře ústavy, ale ze zkušenosti víme, že reálný vliv hlavy státu je daleko větší.
Jistě je třeba rozlišit formální postavení, které definuje ústava, a faktický vliv, který má prezident v české společnosti. Je důležitou autoritou, k níž se lidé utíkají, instancí poslední záchrany. Ostatně bydlí na Pražském hradě. Když Jiří Guth-Jarkovský přesvědčoval prezidenta Masaryka, aby bydlel na Hradě, Masaryk mu kladl tvrdošíjný odpor s tím, že máme republikánské zřízení, nejsme císařství. Nakonec ho Guth-Jarkovský přesvědčil a i tím se stala z prezidentské funkce symbolická doména. Když za minulého režimu někde netekla voda, lidé psali na Hrad, i když Husáka nenáviděli.

Politolog Lubomír Kopeček: Ideální soupeř pro Babiše? Nerudová

Jak se s touto rolí sžíval Václav Havel, který nechtěl být vůdčí osobností ani v Chartě či Občanském fóru, natož v klasickém politickém systému?
Obtížně. On opravdu nechtěl být prezidentem, protože celý život prožil s policisty v zádech. Jistě si umíte představit, jak toužil po svobodném a volném životě, cestování. Ale ne, musel se nechat zavřít na Hrad, chodit ve smokingu či černém kvádru a mít policajty čtyřiadvacet hodin vedle sebe. S popularitou a respektem veřejnosti se ale vyrovnával velmi rychle, protože to byl fenomén, jemuž nešlo uniknout. Lidé do něj vkládali všechny své naděje. Když zvonili klíči, představovali si, jak se teď budou mít nádherně, protože jim to slibuje právě tento člověk. Václav Havel musel s tou adorací zacházet velmi obezřetně.

V Hovorech z Lán jednou uvedl, že v roce 1990 byl tak populární a jeho slovo tolik vážilo, že kdyby na ulici řekl, aby zastřelili nějakého psa, tak to lidé udělají. Postupem času to samozřejmě začalo opadat, mnozí občané byli porevolučním vývojem zklamáni, protože se jim nepodařilo podnikání, utekla jim žena, neměli peníze na dovolenou v Karibiku a pečení holubi jim do pusy nelítali. A kdo za to mohl? No přece ten chlapík, který jim to sliboval tenkrát z balkonu na Václaváku. Pak do něj projektovali svoje frustrace a zklamání.

Měl na počátku 90. let větší potěšení z toho až zbožňování českou veřejností, nebo z toho, s jakou úctou a obdivem ho přijímali v zahraničí?
Václav Havel byl moudrý a zkušený muž. Dobře věděl, že nadšení prvních porevolučních let pomine, a dokonce se může obrátit i proti němu. Daleko cennější bylo, jak si ho vážili v zahraničí, neboť tam šlo o hodnoty, které ztělesňoval. Jeho projevy doma nečetli, ale světoví státníci je studovali a nechali se jimi inspirovat. Vybízely je k hledání nového pohledu na svět, řešení mezinárodních politických situací.

Tady ho vzývali jako symbol revoluce a svobody, v zahraničí byl respekt vůči němu plnoformátový. Obdivovali jeho literární a dramatické dílo, vnímali jeho politický vliv. Vždyť to byl Havel, kterému se podařilo využít krátké mezery v dějinách a dostat státy východní Evropy do NATO. On to byl, kdo přesvědčil amerického prezidenta Billa Clintona a ten pak izolacionistickou většinu v Kongresu, že je třeba NATO rozšířit tímto směrem, neboť jinak je za pár let do své sféry vlivu zase pojme Rusko. Byl to Havel, který vybízel ke sjednocení Evropy a zajímal se o všechny problémy světa, o situaci v Barmě nebo Jižní Americe.

I proto ho uctívali všude, kam jsme přijeli. Když zemřel, jeho nekrolog uveřejnily všechny světové deníky na prvních stranách. To už se nám nikdy nestane.

Kdyby byl v roce 1989 zvolen prezidentem Klaus nebo Zeman, měli by stejný úspěch?
Obávám se, že tady nelze najít paralelu. Každý měl jiný životní příběh a jinou osobnostní výbavu. Václav Havel se svými humanistickými názory překvapoval celý svět. Václav Klaus a Miloš Zeman byli strozí ekonomové, kteří měli svoje sucharské teorie o fungování ekonomiky a státu. Klaus ještě ctil ústavu, Zeman ji přestal respektovat a vůbec brát v úvahu. Zdaleka to nebyly osobnosti, které by dokázaly upoutat svět.

Když jsem se loučil s Václavem Havlem, doufal jsem, že příští prezidenti se budou snažit přiblížit se jím nastavené laťce. V té době byla Česká republika premiantem Evropy, každý rok sem létal americký prezident, my jsme byli dvakrát ročně v Oválné pracovně, anglická královna, dalajlama, papež, všichni si považovali za čest navštívit naši zemi a setkat se s Václavem Havlem. Dnes ovšem nenajdeme osobnost, která by byla pro svět zajímavá. Naše republika nepředstavuje nic srovnatelného s Havlovou dobou.

Podepsalo se na tom i prezidentství dvou posledních hlav státu?
Prezidentský úřad z vnitrostátního i mezinárodního pohledu za jejich éry velmi utrpěl. Respekt vůči hlavě státu prudce klesl a dnes je na bodu mrazu u drtivé většiny obyvatelstva. Prohospodařili jsme prakticky všechno, co nám po Václavu Havlovi zůstalo. Zbavili jsme se obrovského dědictví, které nám zanechal.

Volební model Deníku: Babiš a Nerudová dotahují Pavla, Středula ztrácí

Neumí česká společnost ze svého středu katapultovat na Hrad osobnost Havlova významu, nebo přímá volba zkrátka přitahuje jen určité typy lidí?
Vybrat dokonalou osobnost je problematické všude na světě. Podívejte se na Spojené státy, které nejsou schopny vygenerovat takové typy, jako byl J. F. Kennedy nebo F. D. Roosevelt. Občas jsou to lidé, nad nimiž se usmíváme a říkáme si: To myslí vážně?

Z jakého důvodu je to tak těžké?
Nikterak tomu nepomáhá přímá volba. Když ji politikové zakotvili do ústavy, jejich motivem bylo zalíbit se voličům. Ukazuje se, že ti na tom nic nevydělali. Domněnka, že přibude víc demokracie, je lichá. Je to jenom barnumský cirkus, kolem kterého se všechno točí, sázkové kanceláře, jež přidělují body, a komici, kteří imitují kandidáty. To vše sráží důvěryhodnost volby.

Nakonec tedy budeme mít prezidenta, který peče nejhezčí vánočku a cukroví?
A který bude umět vyhmátnout, čím se zalíbit davům. Nedá se nic dělat, je to přímá volba a kandidáti musejí dělat všechno, co jim agentury vytipují jako optimální způsob, jak ovlivnit voliče.

Má volič v takové soutěži vůbec šanci zjistit, jací lidé jsou favorité lednové volby? Tedy kromě Andreje Babiše, o němž za deset let v politice víme snad už všechno.
Nemá. Nikdo z nás s nimi nebydlel v kuse aspoň dva týdny, aby zjistil, jací jsou to ve skutečnosti lidé. To, co se na veřejnosti z kandidátů vytváří, a platí to také u parlamentních a komunálních voleb, je práce agentur, které vytvářejí jejich image. Snad vyjma nejmenších obcí, kde lidé své zastupitele opravdu znají osobně…

Snad vyjma nejmenších obcí, kde lidé své zastupitele opravdu znají osobně…
Takto to bylo až do poloviny 20. století. Ještě za první republiky všichni kandidáti znali své voliče z táborů lidu nebo ze stranických schůzí. Pak do toho brutálně zasáhla televize a strhla veškerou pozornost na mediální složku. Televizní Debata mezi Kennedym a Nixonem v roce 1960 ukázala, že televize je ve volbách vůdčím elementem a vše ostatní ustupuje do pozadí. Právě proto se kampaní musely zmocnit profesionální agentury. A roli také hrají obrovské peníze.

S Putinem se jednat musí, soudí kandidáti na prezidenta Bašta, Rohanová i Zima

Agentury plní zadání kandidátů, ale co lidé v jejich těsné blízkosti? Po zkušenostech s Miroslavem Šloufem, Vratislavem Mynářem s Martinem Nejedlým víme, že mohou mít mnoho vlastních zájmů. Proto třeba Marek Hilšer nechce mít žádné velké sponzory, kontakty na byznysové skupiny, ba ani telefon na miliardáře. Je ale fakt, že má hezká tři procenta preferencí. Jsou lidé za prezidentskými kandidáty problém?
Každý prezident si musí vytvořit svůj tým. Uvědomme si, jaké kompetence a hlavně povinnosti má. Zastupuje stát navenek, účastní se summitů NATO a EU, zasedání Valného shromáždění OSN, jezdí na státní návštěvy. Proto musí mít v týmu někoho, kdo dokonale rozumí zahraniční politice. Má mít po boku odborníka na ústavní právo, protože prakticky denně provádí státní akty. Potřebuje člověka, který rozumí vnitřní politice a dobře se orientuje v prostředí politických stran, parlamentu. Prezident Havel si často zval představitele obou komor, aby předcházel konfliktům a nemusel používat suspenzivní veto. Musí mít i těsnou vazbu na vládu, neboť je součástí exekutivy. A měl by mít poblíž člověka, který mu bude zprostředkovávat informace o mnohovrstevnaté občanské společnosti od církví po odbory.

Jsou lidé jako Petr Pavel a Danuše Nerudová, kteří nikdy v domácí politice nepůsobili, schopni toto všechno obsáhnout, naskočit do vlaku praktického politického života?
Petr Pavel prožil léta jako vrchní velitel vojenského výboru NATO, velel americkým generálům a západoevropským vojenským elitám. To je velmi slušná kvalifikace. Danuše Nerudová má zkušenosti z jednání evropských orgánů, kde byla častým hostem jako odbornice na evropské daňové systémy. Jako rektorka Mendelovy univerzity měla rozsáhlé zahraniční styky.

Což je ovšem něco zcela jiného než jednat třeba s lidmi od Tomia Okamury o nějakém zákonu.
Jistě, ale člověka, který by měl zkušenosti ve všech těchto oborech, nenajdeme. Proto musí existovat odborný tým, který je prezidentovi schopen nabídnout všechny podklady, analýzy, varianty, a také ho inspirovat. Hlava státu musí být autoritou pro politické strany, protože ty s ním po sněmovních volbách konzultují budoucí vládní koalici.

Nemluvě o vládních krizích…
Právě proto má prezident pětileté volební období a je prakticky neodvolatelný, aby nebyl závislý na momentálních politických turbulencích. Tím je disponován i k řešení vládních krizí. Musí ale být pro politické strany autoritou. Václav Havel a Václav Klaus jimi byli, Miloš Zeman zpočátku také. U nich nebylo pochybností, že dobře rozumějí politickému životu a umějí k němu říct něco relevantního.

Co by Václav Havel podle vás soudil o tom, že třiatřicet let po listopadu 1989 jsou favority volby dva bývalí členové KSČ s vazbami na komunistickou StB či rozvědku?Václav Havel doufal, že se nám v průběhu krátké doby podaří zbavit komunistického dědictví. Ukázalo se, že česká společnost je rezistentnější a v politice stále setrvávají lidé, kteří z ní měli odejít nejpozději v prvním porevolučním desetiletí. Nedá se nic dělat. Pokud se rozhodli kandidovat na hlavu státu, mají vůli, odvahu a voličům to nevadí, je to vztah mezi nimi. Nikdo jiný do toho vstupovat nemůže.

Koho byste chtěli na Pražském hradě? Podívejte se na videa kandidátů a hlasujte

Masaryk ani Havel nemuseli nějak složitě hledat téma svého prezidentství. Oba budovali novou republiku. Teď se zdá, že kandidáti poněkud tápou a nemají žádnou vlastní výraznou agendu. Proč ta absence?
Já to tak nevidím. Myslím, že Václav Havel měl před sebou nedozírný a plně otevřený horizont toho, co je potřeba dělat. Sám v prvních měsících úplně nevěděl, co to vlastně je. Pracovalo se na nové ústavě, čistila se diplomatická služba, měli jsme před sebou ekonomickou transformaci, která neměla v naší zemi obdoby. Všichni, kteří měli předpoklady a byli k novému dílu způsobilí, se do toho pustili. Když někdo generaci devadesátých let vyčítá nějaké chyby, musíme se ptát, jestli tu snad byl někdo, kdo to uměl lépe? Někdo, kdo uměl předvídat, jaké rafinovanosti si vymyslí čeští zločinci, aby rozbourali systém, který tu byl nastaven? Byl tady někdo, kdo by napsal lepší ústavu a zákony?

Tak jsem to myslela, to pole neorané bylo takřka nekonečné, Václav Havel nemusel žádnou agendu hledat, ležela všude kolem něj.
Jenže ten obecný cíl byl příliš vágní a hypoteticky definovaný: vybudovat demokratickou společnost. Pod tím si každý jistě umí představit stovky věcí s různými akcenty. Dnešní generace prezidentů už jenom plní ústavní povinnosti, má naprosto přesně nalajnováno, že bude jmenovat profesory vysokých škol a rektory, členy bankovní rady, pronášet projev na Valném shromáždění OSN. Všechno už je dáno, prezidentské pravomoci jsou konsolidovaná agenda, přímo bych řekl těžká nuda.

Tím spíše by si měli nějakou hledat, ne?
Václav Havel v článku, který uveřejnil krátce před svou první volbou prezidentem České republiky v lednu 1993, napsal, že prezident by neměl mít běžnou agendu. Řečeno dnešním slovníkem, neměl by řešit, jak to bude s registrovaným partnerstvím a kolik bude stát elektřina. Prezident by se měl zabývat atmosférou, náladou ve společnosti, základními ústavními principy, agendou lidských a občanských práv.

Přímá volba ale kandidáty nutí, aby vyjadřovali svůj politický program. Nic takového přitom mít nemají, to je práce pro strany, které kandidují do sněmovny. Ty vítězné ho pak vtělí do vládního programového prohlášení, jež uskutečňují. K tomu mají kompetence a také aparáty. Když se Andrej Babiš neustále vymezuje proti vládě, chová se jako představitel opoziční politické strany. To ale není role prezidentského kandidáta. On má pouze slibovat, že bude dbát na ústavnost. Kdyby byl Babiš zvolen prezidentem, v tu chvíli bude pupeční šňůrou spojen s vládou. Musel by se stát jejím spojencem. Bude s ní na stejné lodi, vždyť celá řada prezidentských ústavních aktů je kontrasignována premiérem.

Prezident by měl s lidmi sdílet jejich život, říká eurokomisařka Věra Jourová

Výtvarník Jiří David, autor neonového srdce nad Prahou, vytvořil plastiku, která má podobu fragmentu dvou zdí, mezi něž umístil vizuální podobu zvukové stopy Havlova výroku o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. David ji instaloval jako poctu slovu, které může mít takovou sílu, že prorazí i beton. Stojí ovšem v Lucemburku, nikoli v Praze, kde o dílo nikdo neprojevil zájem. Není to absurdní?
V Praze by to samozřejmě bylo krásné, ale Václav Havel nikdy nebyl prorokem ve vlastní zemi. Tak to bývá. V zahraničí ho lidé uctívali, stavěli mu sochy, busty a lavičky. A vzpomeňte si na letitý boj, než se podařilo prosadit přejmenování Ruzyně na Letiště Václava Havla. Přitom lidé, kteří sem přilétají z dalekých koutů světa, možní nevědí, kde leží Praha, ale vědí, kdo to byl Václav Havel. Proto možná není špatné, že instalace stojí v Lucemburku.

Mimochodem podstata té plastiky je velmi výstižná. Václav Havel byl ztělesněním myšlenky, že slovo dokáže bořit a stavět, že slovo je rozhodující, ne puška. Nikdy nebojoval se zbraní v ruce, jen hovořil a psal. A zástupy za ním rostly, až byly tak obrovské, že porazily režim. Pouhým slovem. V řadě zemí, kam jsme přijeli, to byl sen, protože u nich se revoluční přerody odehrávaly daleko dramatičtěji, kdežto my jsme dokázali změnit totalitní režim v demokratický a dobýt svobodu díky síle Havlových slov. To byl naprosto fenomenální úkaz v dějinách a myslím, že mu máme být stále za co vděčni.