Za zdi nemocnic nebývá vidět, jejich okna a fasády vždycky a všude spolehlivě utěsní pláč i bolest. Kolemjdoucím se pak může zdát, že se nic neděje a vše funguje, jak má. A přesně takhle zvenčí vypadá i těžce zkoušená nemocnice v Sokolově.

V nastalém předjaří je areál posazený v kopci nad městem doslova sluncem zalitý. Dole v centru postávají hloučky mladých lidí, u supermarketu se baví senioři s respirátory posazenými těsně pod nosem. Život v uzavřené zóně na západě Čech iluzorně běží, jako by se nic nedělo. Snad jen sanitek, které mají výjezdové stanoviště naproti špitálu, je tu nyní vidět víc. Nehoukají, jen tiše blikají, jako poslové špatných zpráv.

Tři dny a špitál

Při vstupu do centrálního traktu nemocnice je také vše v pořádku. Interiér je opravený, čistý, pacienti tu neleží na chodbách, ani personál zmateně nepobíhá jako v americkém seriálu.

Stačí ale projít pár metrů za skleněné dveře s nápisem ARO a zdánlivá idyla definitivně končí. „Loni byli lidé doma třeba 14 dní a teprve pak přijeli, že už to neudýchají. S nástupem agresivnější mutace koronaviru si teď volají sanitku už po třech čtyřech dnech, přijíždějí v horečkách, schvácení a jejich plíce jsou podle rentgenu doslova zdevastované,“ líčí Martin Stankovič, primář ARO sokolovské nemocnice.

Marná léčba

Na oddělení ARO i v dobách „míru“ logicky končí ty nejvážnější případy. Jako lékař intenzivní medicíny s pětadvacetiletou praxí je Stankovič na smrt zvyklý, ale svůj obor si vybral právě proto, že nejtěžší pacienty vrací do života. Teď má sice po ruce nejmodernější přístroje a zkouší všechny dostupné léky, ale výsledek je stejný jako v jiných špitálech v Česku. Devět z deseti lidí na covidových ARO umírá. A protože západ Čech patří už od podzimu mezi nejvíce zasažené regiony, personál celé nemocnice v Sokolově si už několik týdnů sahá na dno svých sil. Fyzických i psychických.

Trvá to dlouho

Soukromá nemocnice (patří do sítě Penta Hospitals – pozn.red.) loni na jaře zachraňovala region a přebírala péči z okolních nemocnic, od října se ale sama plní covidovými pacienty.

Na začátku února jich bylo asi sedmdesát a situace byla kritická, na začátku března jich tu leží dokonce skoro stovka a přibližně pětina lidí ve vážném stavu. Špitál už musel dvakrát na krátko vyhlásit stop-stav.

Pokud se podaří překlad a některá jiná tuzemská nemocnice převezme více pacientů, za pár hodin jsou lůžka v Sokolově opět plná.

Děti to nechápou

Už při příjmu lékaři na základě zkušeností odhadují, kdo se zhorší natolik, že bude potřebovat péči na JIP či ARO. Většinou se bohužel nemýlí.

Na odděleních intenzivní péče dnes běžně končí čtyřicátníci, padesátníci. „Volají sem jejich dvacetiletí potomci, kteří před pár hodinami se svým rodičem pili kávu na zahradě a teď jejich tatínek či maminka leží na ventilaci. Nejsou schopni pochopit tíži té situace. Společnost to stále nebere jako vážnou smrtelnou chorobu,“ popisuje Martin Stankovič.

Už nic neslibuji

I pro něj je to dosud nejhorší situace, kterou v medicíně zažil. Primář byl donedávna zvyklý pacientům říkat obvyklou uklidňující větu, ať se nebojí, že všechno bude v pořádku. „Teď jsem si to ale odvykl říkat. Protože ve skutečnosti nevím, jak to dopadne,“ přiznává lékař. „To onemocnění není jakkoliv predikovatelné. Nemoc se mění po hodinách. Co pomůže jednomu pacientovi, nepomůže druhému. Chová se to tak atypicky proti všem infekcím, se kterými jsem se za svoji praxi setkal, že mi skoro přijde, jako by to nebylo biologického původu,“ říká o covidu-19 Stankovič. „Vymizely třeba běžné záněty. Najednou nemáme těžké bakteriální záněty či septické stavy, kterých dříve byla na ARO většina, nyní je jich minimum. Jako kdyby si to ten covid všechno absorboval pro sebe,“ popisuje anesteziolog.

Je na něm vidět hrozná únava, ale pořád i zbytek odhodlání. „Jsme už za hranou, ale bojujeme, věříme, že se to musí zlomit. Drží nás naše rodiny, kterým patří velký dík. Nejde sundat bílý plášť a po tom marasmu, co vidíte tady, přijít domů a být veselý,“ podotýká Stankovič.

Dvojnásobek práce

Jeho slovům souhlasně přikyvuje i vedle sedící Martina Kalendová. Vrchní sestra na oddělení ARO, náměstkyně pro ošetřovatelskou péči a zároveň koordinátorka covid má stejně dlouhou praxi v intenzivní medicíně jako primář Stankovič. Také ona a její kolegyně jedou na doraz.

Sestřičky z ARO mají situaci o to těžší, že je nikdo nemůže vystřídat. Zatímco na běžných covidových odděleních pracují sestřičky z jiných oborů, na ARO to nelze. Péče o intubované pacienty a obsluha přístrojů je vysoce odborná.

Slzy na krajíčku

Sokolovská nemocnice stále přijímá i akutní stavy, takže oddělení ARO je rozdělené na covidové a necovidové. Místo sedmi lůžek tak čtyři sestřičky se dvěma až třemi lékaři ve 12hodinové směně musejí pečovat o čtrnáct pacientů. Do toho chodí na konzilium na JIP a resuscitovat pacienty na další oddělení, pokud se náhle zhorší. „Nepopírám, že někdy máme slzy na krajíčku nebo si pobrečíme a že jsou stavy, kdy s tím chceme praštit. Pak se ale kousneme a pracujeme dál,“ líčí sympatická sestřička.

V rámci služby v neprodyšných gumových overalech se sestry sotva stačí pozdravit. Od jednoho pa-cienta jdou ke druhému. Zatímco dřív by si na oddělení pustily aspoň potichu hudbu jako podkres, teď to nemá cenu. Neustále tu zvoní telefony a pípají alarmy. Pacienty, často obézní, je potřeba pravidelně otáčet a při tom nevyškubnout ani jednu z hadiček, kterými jsou „prošpikováni“.

Pomoc pro personál

Kvůli extrémnímu náporu a čtyřnásobně vyšší úmrtnosti proti loňsku povolalo vedení nemocnice na pomoc i psychology, aby byli personálu k dispozici, obzvláště na ARO. „Je to pro nás extrémní zátěž nejen po fyzické stránce, ale především té psychické. Cítím za děvčata velkou zodpovědnost a mám o ně strach,“ říká Martina Kalendová. „Potřebovaly bychom vidět někoho, kdo naší péči na ARO prošel, aby přišel po svých a řekl díky, holky, zachránily jste mi život. To by bylo něco, co by nás povzbudilo,“ přeje si nahlas vrchní sestra.

Rozjetý vlak

Jediné světlo na konci tunelu je teď pro zdravotníky v Sokolově očkování. Sami jím prošli a jejich nemocnost opravdu klesla. Do Karlovarského kraje teď konečně míří i zvýšené dávky ampulí , včetně darovaných vakcín ze sousedního Saska. Agresivnější varianta covidu se ale mezitím šíří dál. „Nejspíše se to převalí od západu na východ republiky, a obávám se, že podobně vypjatou situaci jako my nyní nejspíše zažijí kolegové jinde. Nikomu to ale nepřejeme,“ uzavírá Martin Stankovič.