Kliknutím zvětšítePři střetech s takzvanými narušiteli padli v tomto období jen čtyři vojáci strážící hranice. Kromě Kukly to byl Josef Ludas, zastřelený dalším dezertérem v roce 1960 u Svatého Kříže v katastru obce Dolní Pelhřimov, dále Adam Ruso, jenž byl zastřelen při pokusu o zadržení skupiny osob jdoucích z Rakouska, avšak i on s největší pravděpodobností padl po nešťastném zásahu z pušky svého kolegy, a Jaroslav Soukup z Tlučné, jehož u Nového Zvolání zastřelil v roce 1963 východoněmecký občan.
Mnohem častěji strážci hranic umírali při službě a výcviku, nehodách, mnozí spáchali sebevraždu a někteří byli zastřeleni kolegy, ať již záměrně či omylem. Deníku to řekl Martin Pulec z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, jenž po mravenčí práci dal dohromady seznam všech bezmála tisíc pohraničníků, kteří zemřeli v letech 1945 až 1991.
„Hlavním informačním zdrojem byly archivní prameny uložené v Archivu bezpečnostních složek. Nejdůležitější byla denní hlášení o událostech u jednotek Pohraniční stráže za období 1951 - 1991. Pro jejich prostudování byla nutná mravenčí práce s čínskou houževnatostí, odhadem šlo o více než sto tisíc stránek archiválií. Vzhledem k tomu, že denní hlášení obsahují ‚chronologické díry‘, bylo nutno prostudovat další spisový materiál z fondů PS. Pro období 1945 - 1948 jsem studoval archivní fondy Velitelství StB, Správy kádrů a spisový materiál útvaru SNB 9600, zejména rozkazy velitele. Nelze pominout ani studium otevřených zdrojů a terénní výzkum. Na výzkumu, při plnění dalších pracovních povinností, jsem pracoval téměř 10 let,“ popsal Deníku Pulec.
Přiznal, že ač se touto problematikou zabývá téměř svůj celý profesní život, nízký počet pohraničníků zastřelených tzv. narušiteli ho překvapil, zvláště v porovnání s počtem lidí, kteří zemřeli při snaze dostat se na druhou stranu státní hranice. Těch bylo v období 1948 - 1991 téměř 300. V letech 1945 – 1948 zemřelo 22 pohraničníků zbraněmi „narušitelů“, oproti tomu bylo pohraničníky zastřeleno téměř 90 civilistů.
Z bezmála tisíce mrtvých pohraničníků jich nemalá část zemřela z důvodů, které s ostrahou hranic vůbec nesouvisely, např. při nehodě na dovolence či vycházce. V souvislosti s výkonem služby v období 1948 -1991 zahynulo 259 pohraničníků základní služby, šlo zejména o náhodná úmrtí při službě a výcviku.
„Např. 35 vojáků zemřelo v důsledku nešťastného výstřelu ze zbraně druhého pohraničníka, 14 zahynulo v hraničních drátech s vysokým napětím, 10 se jich náhodně zastřelilo neodbornou manipulací s vlastní zbraní, 22 jich utonulo v souvislosti se službou či výcvikem. Dále 92 jich zahynulo ve službě při dopravních nehodách, 10 pohraničníků se stalo obětí kriminálního činu svého kolegy ve zbrani,“ vyjmenoval některé z příkladů Pulec.
Není podle něj bez zajímavosti, že za stejné období v souvislosti s výkonem služby zahynulo pouze 28 pohraničníků z povolání. To znamená, že hlavní tíhu a rizika služby nesli záklaďáci, tedy ti, kteří si své služební zařazení na rozdíl od vojáků z povolání nevybrali. A někteří ze „záklaďáků“ to nesli velmi těžce. Za uvedené období jich 121 spáchalo sebevraždu, z toho 22 jich prokazatelně volilo dobrovolný odchod ze života kvůli nesnesitelnosti vojenského života. Podle vzkazů na rozloučenou často svou roli při fatálním rozhodování hrála šikana ze strany druhých pohraničníků či velitelů.
Postříleli se omylem, zabila je mina
Při úmrtí pohraničníků hrál někdy významnou roli alkohol. Bylo tomu tak např. v listopadu 1956, kdy se v hostinci na Kvildě na Šumavě opili vojáci z povolání Jan Hochman a Josef Boledovič. Cestou na roty se pohádali a tasili na sebe zbraně. Padlo asi sedm ran. Trefil se jen Boledovič, který dvakrát zasáhl Hochmana, jenž na místě zemřel.
Opilost sehrála roli i v případu Jaroslava Mourka, jediného pohraničníka, který ve službě umrznul. Stalo se tak o Vánocích 1954, kdy byl z roty vyslán s dalším vojínem na nákup potravin v šumavském Srní. Oba se opili a cestou zpět je zastihla sněhová bouře. Vysílený Mourek odmítl jít dál. Hlídka ho našla ještě živého, ale brzy i přes oživovací snahy zdravotníků zemřel.
Někdy sehrál fatální roli omyl, kdy po sobě střílely dvě hlídky pohraničníků, jež na sebe narazily a považovaly ty druhé za narušitele. Stalo se tak např. v roce 1951 u Všerub na Domažlicku nebo v roce 1962 u Polomu na Klatovsku.
Někteří zaplatili životem za svou neopatrnost. Příkladem může být případ z roku 1953, kdy v prostoru ženijní jednotky v Peci pod Čerchovem na Domažlicku začal velitel, poručík Josef Tomaštík, rozebírat jednu z min, snad ze zvědavosti. Došlo k výbuchu, který on sám podle Pulcova zjištění přežil, ale zemřelo pět vojínů a další byli zraněni. Mina se stala osudnou např. i Milanu Šaškovi, jenž u Mariánských Lázní přelezl plot a vstoupil do minového pole. Na jednu šlápl, odhodila ho na další. Byl na místě mrtvý. Hodně neopatrně se zachoval i František Polášek, který si v roce 1957 v Trhanově posvítil sirkou do nádrže motocyklu, aby viděl, kolik je tam benzinu. Při výbuchu utrpěl závažná zranění, jimž podlehl.
Některé případy úmrtí pohraničníků měly hodně banální příčinu. Např. neštěstí, jenž se stalo v roce 1975 v Rozvadově. Vše začalo tím, že dozorčí cvrnkl z legrace jednoho vojáka do ucha. Odstartoval konflikt, na jehož konci byla rána bodákem a smrt Jiřího Kodyma.
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
