Lysyčansk je jedním z mnoha strategických měst uprostřed lesů, kopců a obřích uhelných dolů, na která se nyní Kreml zaměřuje. Jeho síly se snaží vzít město do kleští ze severu, východu i jihovýchodu, aby odřízly klíčové ukrajinské zásobovací trasy, včetně důležité železniční sítě v regionu. To jim usnadní pokusy zmocnit se zbytku Donbasu a obklíčit ukrajinské vojáky.

„Každý den je to krev, krev, krev a zase krev,“ říká major Kravčenko, mrzutý, podsaditý velitel armádního zdravotnického týmu v oblasti, když zběsilou rychlostí jede k předsunutému stanovišti poblíž postupující ruské frontové linie. Ve vzduchu se vznáší hnědý kouř z rakety a zhruba kilometr od silnice dopadají tři dělostřelecké granáty.

Velmi extrémní boje

„Držte se při zemi a dávejte si pozor na odstřelovače. Rusové tuhle oblast ostřelovali před patnácti minutami,“ sděluje reportérům BBC armádní zdravotní sestra, když ji následují do opuštěné budovy, kde čekají týmy sanitek na další úkoly.

Hroby obětí ruské invaze v ukrajinském městě Buča
Prchali v autě, pak přišel útok z lesa. Lidé oplakávají dětské oběti z Buči

Jarní ptačí zpěv je každých pár sekund přerušen duněním dělostřelectva. Podlahu pokrývá rozbité sklo a trosky. V rohu stojí nepoužívaný stůl na stolní tenis, poblíž velké díry, kterou v betonové stěně vyryl přilétající granát. Zdravotníci sedí opodál u provizorního stolu a popíjejí kávu.

„Nejvíce jsme měli třicet zraněných za jeden den. Střepiny, kulky, úrazy. Záleží na tom, o jakou bitvu se jedná. Sbíráme je a odvážíme do nemocnice. Boje jsou teď velmi extrémní a nebezpečné. Ale naši vojáci drží pozice a dáváme nepříteli zabrat,“ říká major Kravčenko.

Na mnoha frontových liniích se převážná většina zranění týká střepin a otřesů mozků, což je důkazem ruské strategie prostého ostřelování silně opevněných ukrajinských pozic z dálky. Ale zranění způsobená kulkami, o kterých major mluví, zřejmě potvrzují zprávy, že ruské jednotky se nyní snaží postupovat pěšky.

Nahoře v potemnělém nemocničním oddělení je plno dalších mladých vojáků, mnozí z nich leží bezvládně na postelích s otřesem mozku. „Byla to minometná palba. Na Velikonoce. Bolí mě hlava. Je těžké se soustředit,“ šeptá třicetiletý Olexander Grinčak. Pomalu gestikuluje směrem k protějšímu lůžku, kde se z podobných zranění zotavuje jeho kamarád. V nemocnici neteče voda, ale pokračuje se v operacích.

O kus dál na kopci před rozpadající se nemocnicí ze sovětské éry, kterou nyní provozuje armáda, leží na nosítkách v sanitce voják s těžkým zraněním hlavy. „Je to vážné. Jeho vyhlídky jsou velmi špatné,“ sděluje BBC stroze ošetřující lékař několik sekund předtím, než vůz odjede, aby pacienta převezl na bezpečnější místo.

Nemají kam jít

Na ulicích venku je mnoho budov poznamenaných nedávnou ruskou dělostřeleckou a raketovou palbou. Po čerstvém zásahu zůstala v silnici obrovská díra, další úder zničil benzinovou pumpu.

Většina civilistů již Lysyčansk a nedaleké frontové město Severodoněck opustila. Během obzvláště hlučného ostřelování však po chodníku poblíž nemocnice prochází čtyřčlenná rodina, která nese čerstvé zásoby potravin do nedalekého sklepa.

Civilisté opouštějí za doprovodu vojáků samozvané Doněcké lidové republiky Mariupol.
Zraněná jedla sníh, pila z louže. Tisíce dalších ale na Ukrajině dál pohřešují

„Nemáme kam jinam jít. Žádní příbuzní na jiných místech nejsou. Navíc na život jinde potřebujete peníze a do měsíce bychom byli na mizině,“ vysvětluje Anastasia Leontiová, zatímco drží za ruku svého čtyřletého syna. Vedle ní stojí její devítiletá dcera Máša. „Cítím se dobře,“ říká dívka, ačkoliv sebou trhne, když se městem rozlehne hlasitý výbuch. „Nemám strach. Jsem starší sestra, tak se nebojím,“ dodává.

Sedmnáct civilistů, včetně několika dětí, žije ve sklepě velké administrativní budovy. Nemají přísun tekoucí vody, ale elektřina stále funguje. Devětašedesátiletá Lubova Gubinová a její starší manžel Alexej sedí na postelích v malé místnosti, poslouchají zprávy v rádiu a tiše se dohadují, co budou dělat. Uklízečka v mateřské škole a řidič nákladního auta v důchodu žijí v Lysyčansku celý život. „Zůstaneme tady. Prožili jsme tu dlouhý život,“ říká reportérům BBC Alexej pevným hlasem. Lubova přikyvuje, že on rozhoduje, ačkoliv jí nabídl, aby odešla s dětmi.

„Můj muž je nemocný. Bolí ho nohy. Nemůže chodit. Takže zůstaneme. Ale já se bojím. K téhle válce nemělo nikdy dojít,“ vypráví Lubova, než se rozpláče. „Je to strašné. Strašně se bojím. Nevím, jestli to přežijeme. Nevím, jestli to přežije Lysyčansk nebo Ukrajina,“ v slzách dodává.