Kliknutím zvětšíteTřetí říše se nezadržitelně hroutila. Sovětské jednotky obsadily v lednu 1945 v Polsku oba břehy řeky Visla a zahájily útok na německé území. Rozptýlené síly wehrmachtu se musely pod útočným tlakem Rudé armády stáhnout až k řece Odra, která už protékala územím, jež Němci drželi i před válkou.
Třídenní bitva vyvolala výbuch násilí
Tváří v tvář blížící se katastrofě dostalo několik německých jednotek rozkaz pokusit se v oblasti Horního Slezska o protiútok a znovu ovládnout polsko-německé pohraničí.
Tato snaha vedla k těžké třídenní bitvě o město Gliwice, jež představovalo jedno z hlavních průmyslových center oblasti. Rusové město obsadili 23. ledna, Němci se ho však pokusili dobýt zpět.
Na sovětské straně byly do boje zapojeny jednotky 118. sboru Rudé armády pod velením generálmajora Alexeje Naumova, podporované dvěma tankovými a jednou motorizovanou pěší brigádou (mechanizované jednotky se však podle pozdějšího vyšetřování nezúčastnily vraždění). Na německé straně zbytky německé domobrany (Volkssturmu) z města Tarnovské Hory (polsky Tarnowskie Góry).
Bitva skončila 26. ledna sovětským obsazením vesnice Przyszowice, ležící jižně od Gliwic, což byla poslední polská vesnice před polsko-německou hranicí a současně bašta německé obrněné divize. Tu se podařilo sovětským jednotkám rozprášit, stálo je to však životy více než stovky vojáků a zhruba 40 zničených tanků.
Možná vztek a frustrace z velkých ztrát, možná ale také mylný pocit, že už jsou na německém území, vedl vítězné sovětské vojáky k aktu, který dodnes vyvolává mrazení v zádech. Ve vesnici rozpoutali dvoudenní bezuzdný masakr civilních obyvatel, jemuž padlo za oběť nejméně 69 místních občanů. Sověti zapálili všechny domy a na lidi, kteří se snažili hasit, stříleli z kulometů.
Pak vtrhli do ulic. Muže oddělili od rodin a odvedli do jednoho ze selských dvorů, kde je zastřelili. Ženy a dívky skupinově znásilnili. Mezi oběťmi vražedného řádění byly i děti, z nichž nejmladšímu bylo deset dní. Ušetřeni nezůstali ani čtyři bývalí vězni koncentračního tábora Osvětim-Březinka (dva Poláci, jeden Ital a jeden Maďar), kteří jen o den dříve utekli z pochodu smrti a ve vesnici hledali úkryt, a dva Poláci, kteří uprchli ze zajateckého tábora. Tragické na masakru bylo i to, že řada zavražděných patřila mezi polské vlastence a účastníky polského protifašistického odboje.
Slezská vesnice Przyszowice se připojila k Polsku v roce 1921 na základě místního referenda. Většinu jejích obyvatel tvořili Poláci. Němci ji okupovali od prvních dnů války v roce 1939, protože ležela v těsné blízkosti tehdejších hranic (nedaleké Gliwice se ostatně staly místem první německé provokace, jíž odůvodnili svůj vpád do Polska). Možná právě fakt, že u nich válka začala, vedl obyvatele Przyszowic k tomu, že se po celou dobu války aktivně zapojovali do partyzánského boje proti nacistům. Masakr sovětských jednotek v lednu 1945 tak dopadl na lidi, kteří ho sebeméně neočekávali.
Nikoho nešetřili
Následky dvoudenního řádění byly děsivé. "Mezi zavražděnými byla i celá pětičlenná rodina, manželé se třemi dětmi, z nichž nejmladšímu bylo jen deset dnů. V jednom z domů povraždili vojáci Rudé armády všech 13 obyvatel - muže vyvedli na dvůr a zastřelili, ženy a děti ubodali bajonety ve sklepě. Nejstaršímu ze zavražděných bylo 78 let. Byl to účastník slezského povstání Teodor Klimek, který byl kvůli nemoci upoután na lůžko a uhořel ve svém vlastním domě," uvedl v roce 2015 v článku o masakru polský autor Pawel Brojek. Článek vyšel na polském serveru Prawy.
Klimek se přitom přestěhoval do Przyszowic krátce před válkou právě proto, že nechtěl žít na německé straně hranice.
Podle dokumentů zveřejněných polským listem Wyborcza bylo 63 lidí zastřeleno hned v prvních hodinách po příjezdu Rudé armády, dalších šest bylo zabito později. Mezi nimi i patnáctiletá dívka, která byla před smrtí opakovaně znásilněna. Mezi další oběti vpádu se zařadila žena, která nedokázala unést ponížení a utopila se ve studni.
"Vojáci zastřelili i dvacetiletou Annu Lomaniovou, která se dala na útěk před vojákem, jenž se ji pokusil znásilnit, a Waclawa Stachurskiho, jenž byl čerstvě propuštěn z německého zajateckého tábora," uvádí Wyborcza.
O život přišel i starosta Przyszowic Józef Widuch, který podle polských pramenů zachránil během okupace hodně místních lidí před nuceným nasazením v Říši. Opilý voják ho zastřelil před jeho vlastním domem a poté do něj ještě zasekl kosu.
Šestapadesátiletý Pawel Wilczek byl smrtelně postřelen v domovních dveřích. Jeho poslední slova manželce prý byla: "Brzy už přijde svoboda, budeme zase zpívat polsky."
Těla zavražděných byla na rozkaz sovětského velitele naházena do pytlů a pohřbena ve společné obrovské jámě vyhloubené na místním hřbitově. Popelem lehlo téměř 70 obytných domů a hospodářských budov.
Vyšetřovat se začalo až 60 let po válce
Podle některých poválečných ohlasů vydal rozkaz k vraždění blíže neurčený vyšší sovětský důstojník na základě zvěsti o tom, že ve vsi byl zabit major Rudé armády. Tuto informaci však nepotvrzuje žádný přímý svědek, všechna svědectví pocházejí jen od lidí, kteří ji měli z doslechu.
Během komunistické vlády nad Polskem, která trvala až do roku 1989, byly všechny informace o této události na indexu, nesmělo se o nich psát ani vysílat a hromadný hrob na hřbitově nesměl být nijak označen. Pamětní deska se jmény zavražděných tak byla na jeho místě odhalena až u příležitosti 60. výročí masakru v roce 2005. Vzpomínkový obřad vedl lehnický biskup Stefan Cichy, který byl sám očitým svědkem události a také příbuzným jedné z obětí.
Přibližně v téže době zahájila katovická pobočka polského Ústavu národní paměti vyšetřování tohoto a dalších podobných masakrů, k nimž v Polsku na konci války docházelo. Na základě výsledků svého vyšetřování ústav oznámil, že události v Przyszovicích v lednu 1945 byly zločinem proti lidskosti. Podle zjištění katovické komise zavraždili vojáci v lednu 1945 ve Slezsku přes tisíc civlistů, převážně etnických Poláků a Slezanů. Mezi oběťmi převažovali staří lidé, ženy a děti.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
