"Scházel jsem dolů po silnici. V Mazaevově před číslem 142 jsem uviděl ležet tělo dvaasedmdesátiletého Magomeda Gajtajeva. Jeho brýle visely na plotě. Ležel v kaluži krve, a tu krev lízal pes. Gajtajev měl díry v hlavě a v hrudníku," popisoval jeden z obyvatelů obce Novyje Aldy dění, jehož se stal svědkem právě před 20 lety, dne 5. února 2000.

Zmíněný Magomed Gajtajev byl jednou z 60 až 82 civilních obětí masového vraždění ruských vojáků a příslušníků jednotek OMON (zásahových oddílů ruské policie). Kromě vražd se tito muži dopustili i znásilnění nejméně šesti žen a vypálili hodně domů.

Řádění v obci ležící na předměstí hlavního města Čečenska (jednoho ze států Ruské federace) bylo součástí vojenské operace, která získala cynicky znějící název "Úklid" či "Vyčištění". Došlo k němu krátce po ukončení bitvy o Groznyj, jež toto město obrátila v trosky.

Začalo to druhou čečenskou válkou

V srpnu roku 1999 vstoupily do Čečenska už podruhé ruské vojenské síly, aby tento region s výraznými separatistickými tendencemi ovládly a zajistily jako pevnou součást Ruské federace (poprvé k tomu došlo v roce 1994, kdy vstup ruských vojsk vyústil v dvouletý ozbrojený konflikt, pojmenovaný později jako První čečenská válka).

Důvodem pro opětovný vojenský zásah bylo pravděpodobně zajištění stavby ropovodu pro dopravu kaspické ropy přes Čečensko a potažmo Groznyj do Ruska. Ruská vláda to však nikdy nepotvrdila a jako oficiální motiv vždy uváděla bombové útoky na ruské obytné domy, při nichž zahynulo přes 300 lidí a z nichž vinila čečenské separatisty, a dále invazi Islámské mezinárodní brigády do Dagestánu.

Po zimním obléhání z přelomu let 1999 a 2000 dobyly ruská armáda a proruské čečenské oddíly v únoru znovu čečenskou metropoli Groznyj a v květnu téhož roku Rusko nastolilo přímou vládu nad Čečenskem. Možná i to byl důvod, proč za únorový masakr z obce Novyje Aldy ruské orgány nikdy nikoho neodsoudily. Odpovědnost ruského státu za masové loupežné vraždění určily až dva rozsudky Evropského soudu pro lidská práva z let 2006 a 2007.

Za námi jde OMON…

Novyje Aldy je obytné předměstí nacházející se jihozápadně od Grozného a východně od čečenské ropné rafinerie, nedaleko dálnice M-290. Před vypuknutím druhé čečenské války v něm žilo 27 tisíc obyvatel, většina z nich ale uprchla koncem roku 1999 poté, co se boje mezi ruskými a separatistickými jednotkami přesunuly blíž ke Groznému.

V době masakru tak žilo na předměstí jen pouhých dva tisíce lidí, zejména těch, kteří už byli buď příliš staří, nebo z nějakých důvodů nebyli schopni či ochotni opustit své domovy a přesunout se do bezpečí.

Neexistovaly však žádné náznaky, že by se v obci skrývali čečenští bojovníci nebo že by ji během bojů jakýmkoli způsobem využívali. Přesto se obec stala na začátku února terčem brutálního ruského útoku.

Akce začala už 3. února leteckým úderem proti Groznému, při němž bylo na oblast shozeno několik bomb. Samotné Novyje Aldy však pravděpodobně nebylo primárním cílem útoku, zasáhlo je jen několik zbloudilých pum a raket (jedna z nich zasáhla ironií osudu i dům rodiny etnických Rusů a tři zabila).

Dne 4. února vyšla z Aldy delegace představitelů obce pod bílou vlajkou, aby upozornila ruské vojenské velení, že na předměstí se žádní ruští bojovníci nenacházejí. Když se přiblížila k pozicím ruských federálních sil, stala se rovněž terčem palby a jeden z jejích členů byl zraněn (shodou okolností šlo opět o etnického Rusa, svým zraněním později podlehl). Přesto se jí však podařilo vyjednat zastavení ostřelování.

Do Aldy pak začaly ještě týž den přicházet první ruští vojáci, kteří procházeli obcí dále do Grozného. Byli to většinou velmi mladí branci ve špinavých uniformách, viditelně unavení z boje. Předměstím prošli mírumilovně bez jakýchkoli incidentů, nikomu neublížili. Nesli však s sebou hrozivou zvěst.

"Říkali nám: za námi jsou Orel OMON, nevíme, co s vámi udělají," uvedl po masakru jeden z obyvatel předměstí (symbol orla nosily jednotky OMON na blůzách, pozn. red.)

Je pravděpodobné, že tito první vojáci chtěli místní lidi upřímně varovat a připravit na setkání s extrémně násilnickými příslušníky milicí. Když zjistili, že většina místních není ve stavu, aby obec opustila, doporučili jim nezůstávat ve sklepech, ale ani nevycházet z relativního bezpečí domů a připravit si doklady totožnosti. Podle všeho usilovali o to, aby místní obyvatelé blížící se milicionáře zbytečně nerozdráždili.

Krvavý den

Následujícího rána 5. února vstoupilo do ulic předměstí od severu skutečně několik skupin ozbrojenců, čítajících dohromady víc než stovku. Tito muži už vypadali jinak než branci ze včerejška - byli starší, často vousatí s oholenými hlavami, na sobě měli nejen zelené vojenské, ale i šedé maskovací policejní uniformy a tváře některých z nich zakrývaly černé kukly. Mnozí z nich byli opilí. Jejich průvod provázelo i několik vojenských vozidel, včetně obrněných transportérů. 

Primární složku těchto jednotek představovali příslušníci těžce ozbrojených zásahových oddílů ruské pořádkové policie OMON, dalšími byli ruští žoldnéři, bojující po boku OMON na základě krátkodobých smluv. Branců bylo mezi nimi mnohem méně. Ti, kteří s těmito jednotkami přece jen přišli, se podle pozdějších svědectví chovali v nastalém masakru zdaleka nejlépe - snažili se varovat a chránit civilisty, bohužel v nastalém infernu neměli moc možností se prosadit.

Jednotky OMON prošly Mataša-Mazaevou ulicí, hlavní třídou předměstí, a poté se jejich příslušníci rozešli do obce, začali prohlížet domy, vyžadovat doklady a "pátrat po podezřelých". Napětí rostlo a během několika hodin vyeskalovalo ve výbuch násilí.

Vraždit se začalo, když někdo nečekaně vypálil (pravděpodobně z bazuky nebo jiného ručního odpalovadla raket) trhavý náboj do domu číslo 170. Tělo majitele domu, padesátiletého Sultana Timirova, bylo později nalezeno bez hlavy a roztrhané explozí.

Před třetí odpoledne vrazili vojáci do dvora rodiny Abdulmezhidových, kde krátce poté zastřelili šedesátiletou Zinu Abdulzhemidovou a jejího sedmačtyřicetiletého bratra Chusejna spolu s jejich sousedem, osmašedesátiletým Achmedem Abulchanovem. Motivem vraždění byla loupež - vojáci nejdřív napadli Abulchanova, po němž chtěli peníze. Neměl a šel si k sousedům půjčit. Získaná částka však ozbrojence neuspokojila a svou frustraci řešili zabíjením.

Ve středním nebo vyšším věku byla nakonec většina zabitých. Vůbec nejstarší obětí se stala dvaaosmdesátiletá Rakat Achmadová, zastřelená v čísle 162 na hlavní třídě spolu se svým šestašedesátiletým bratrancem Gulou Chajdajevem a sedmdesátiletým sousedem Rizvanem Umchajevem.

Naopak nejmladším zabitým byl pravděpodobně jednoroční kojenec Chassan Estamirov, střelený nejméně dvěma náboji do hlavy a ponechaný v zapáleném domě. Rozběsnění ozbrojenci se nezarazili ani před těhotnou dívkou - jedenadvacetiletá Toita Estramirová, která byla v osmém měsíci, byla později nalezena s několika střelnými ranami v břiše a na hrudi.

Vraždám často předcházely vzteklé žádosti o peníze, šperky a cennosti - pokud se lupičům zdála získaná kořist nedostatečná, začali střílet. Vyrabované domy ozbrojenci často zapalovali pomocí kanystrů a lahví s benzínem nebo naftou. Pravděpodobně se tak pokoušeli zakrýt i důkazy o zabíjení. 

Z těch, kteří přežili, bylo hodně lidé zbito a nejméně šest žen bylo skupinově znásilněno - tři z nich poté členové znásilňovací hordy uškrtili. Mnoho zraněných podlehlo později následkům svých úrazů.

Po setmění ruští ozbrojenci konečně odešli. Přeživší začali ošetřovat zraněné, hasit rozsáhlé požáry a vytahovat ze spálenišť mrtvá těla svých blízkých.

Hledání viníků

Pozůstalí po masakru se kolektivně rozhodli navzdory muslimským tradicím nepohřbívat hned těla mrtvých, ale ponechat je v jejich domech, aby se dala zdokumentovat všechna úmrtí.

Ozbrojenci se však na předměstí ještě opakovaně vrátili, aby obyvatele zastrašili před případným mluvením - hrozili, že v takovém případě přijde další krvavá represe.

První vyšetřování incidentu provedly policejní jednotky OMON z Petrohradu a z oblasti Ryazan. Ruská armáda i oficiální představitelé ruské vlády masakr popíraly. Ruské ministerstvo obrany vydalo 24. února prohlášení, podle nějž měla být všechna svědectví o násilí jen "směsicí nepodložených tvrzení, neopírajících se o žádná fakta nebo důkazy". Podle mluvčího ministerstva by proto měla být považována za provokaci, jejímž cílem je "zdiskreditovat operaci federálních sil proti teroristům v Čečensku". 

Podle jedné svědkyně jí vyšetřovatelé z ruské Federální bezpečnostní služby řekli, že masakr spáchali nejspíš čečenští ozbrojenci převlečení do uniforem federálních jednotek. I podle dalších přeživších obyvatel se ruští vyšetřovatelé snažili svalit odpovědnost za masakr na čečenské separatisty.

Oficiální ruské vyšetřování nebylo ani přes četné dotazy zahraničních i domácích novinářů nikdy dokončeno. Řadu let nebyl v souvislosti s incidentem nikdo ani stíhán. Teprve v roce 2005 došlo k obvinění jednoho z důstojníků OMON, Sergeje Babina, jenž byl viněn ze smrti jednoho ze starších obyvatel obce. Jeho stíhání však bylo nakonec zastaveno. Za masakr tak nebyl nikdy nikdo oficiálně potrestán.

V říjnu 2006 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v případu povraždění pětičlenné rodiny Estamirových a v případu pobití jedenáctičlenné rodiny Musajeva, Labazanové a Magomadova, že viníkem jejich smrti byla Ruská federace a že nebyla ochotná tyto vraždy vyšetřit. Soud také konstatoval, že k vraždám docházelo organizovaně s cílem zmocnit se majetku zavražděných.