Americká armáda měla původně v plánu německé vědce jen vyslechnout a zabavit jejich plány a materiály. Její záměr se však změnil v důsledku vývoje války v Tichomoří. Zatímco Evropa už slavila vítězství nad nacistickým Německem, Japonsko stále bojovalo a jeho vláda dávala navíc najevo, že bude veškeré výzvy ke kapitulaci odmítat.

V této souvislosti se začal jevit jako klíčový americký atomový program a případný vývoj dalších nových zbraní, jež by umožnily Američanům zlomit fanatický japonský odpor bez větších ztrát na vlastní straně, což se dosud jevilo jako nemožné.

Jsou to parchanti, ale teď jsou to naši parchanti

Dne 22. května 1945 proto americký velitel Robert B. Staver prohlásil evakuaci německých vědců a jejich rodin za velmi důležitou. Kromě už zmíněného raketového týmu Wernhera von Brauna šlo o další raketové inženýry, chemiky, lékaře a experty na námořní zbraně.

Nebyla to žádná neviňátka, která by nevěděla, komu dosud sloužila – například sám von Braun byl aktivním členem SS a hlavním tvůrcem proslulé bezpilotní raketové střely V-2, kterou Němci koncem války až do dobytí odpalovacích stanovišť terorizovali Londýn.

Kromě něj byli do USA přesunuti mimo jiné Kurt Blome, což byl vědec specializující se na vývoj biologických zbraní, jejichž účinky zkoušel na vězních z Osvětimi, nebo Hubertus Strughold, lékař, který Dachau a v Osvětimi zkoumal účinky extrémně nízkých teplot na lidské tělo.

K rozšíření operace přispěla japonská neústupnost

Necelý měsíc poté, co jejich přesun do Spojených států dostal zelenou, začala Postupimská konference neboli další jednání „Velké trojky“, tedy představitelů tří nejvýznamnějších spojeneckých mocností – opět se jí tedy účastnili britský premiér Winston Churchill a sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin, Spojené státy zde už reprezentoval namísto zesnulého Theodora Roosevelta nový prezident Harry Truman.

Všichni tři účastníci konference vyzvali pod hrozbou úplného zničení Japonska jeho vládu k bezpodmínečné kapitulaci, japonský premiér Suzuki však tuto výzvu odmítl. Truman se proto během konference zmínil o možnosti použití „nové mocné zbraně“ proti Japonsku, což schvaloval i Stalin (ten už měl v té době díky špionům NKVD o americkém atomovém programu dostatečné informace).

Snad právě neústupnost Japonců vedla k tomu, že se operace za účelem přesídlení německých vědců a jejich projektů za oceán značně rozšířila. Koncem července získala i první krycí jméno: operace Overcast (Zataženo). Kvůli přílišnému rozšíření tohoto pojmu však byla přejmenována na operaci Paperclip (Kancelářská svorka). Týkala se více než stovky osob.

Von Braun se osvědčil

V září 1945 přiletělo do USA prvních sedm vědců, včetně von Brauna. V následujících měsících a letech přibyli postupně i všichni ostatní, kromě už zmíněných například vynálezce a konstruktér Anton Flettner, velitel vývoje raketových zbraní Třetí říše Walter Robert Dornberger, průkopník aerodynamiky Alexander Lippisch nebo lékař a válečný zločinec Walter Paul Emil Schreiber, považovaný za odborníka na antrax. Přestože se tito muži aktivně podíleli na zvěrstvech druhé světové války, byla jejich minulost zahlazena.

Pro mnoho vědeckých organizací včetně amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) se však jejich činnost ukázala velice užitečná. Sám Wernher von Braun se stal ředitelem Marshallova centra vesmírných letů v Alabamě a později i tvůrcem rakety Saturn V, která byla použita v programu Apollo. Výrazně tak přispěl k rozvoji astronautiky a proudového letectví.