Iryna Michailivna Shul se narodila v roce 1918 v Przemyslu jak Iryna M. Benko. V komplexu Flossenbürg se stala číslem 51299. Ještě před 1. zářím 1944 už byla ve svatavském táboře. Vězeňkyně chodily pracovat do kilometr vzdálené továrny, kde se vyráběly součástky na německá letadla. „Ráno nás brali, ještě byla tma. Dali nám kávu, kousek chleba. Stály jsme na apelplatzu a pak nás doprovodili se zbraněmi a se psy do továrny,“ vybavila si. „V poledne jsme dostaly polévku a pak pracovaly do večera. Bylo to těžké, ale nedá se to srovnat s gulagem na Sibiři,“ říká. Během návštěvy její pozornosti neunikl ani nedaleký malý rybníček. „V neděli jsme v něm praly prostěradla, hlavně kvůli vším,“ vybavila se jí další vzpomínka.

Američané byli velcí a černí

Paní Shul byla v táboře až do jeho osvobození v roce 1945. Před koncem války zdejší ženy z tábora evakuovali. Asi tři dny šly směrem do Slavkovského lesa, kde přenocovaly ve stodolách. Když však vojáci zjistili, že všude kolem už jsou Američané, vrátily se ženy zpátky do tábora. „Vzpomínám si, že když jsme se vrátily, už nebyly kolem tábora elektrické dráty. A už jsme do konce války nepracovaly.“ A s úsměvem ve tváři vzpomněla i na příchod amerických vojáků. „Američané byli velcí a černí,“ smála se, „a nakrmili nás. Dostaly jsme polévku, dobrou a hustou. Některé z nás pak měly problémy, protože několik dní předtím nejedly.“

Pro nás to nebylo osvobození, nám začalo peklo, vzpomíná Berta Růžičková.
Pro nás to nebylo osvobození, nám začalo peklo, vzpomíná Berta Růžičková

Do tábora si pro ně přijeli Sověti. Jí společně se dvěma dalšími ženami se podařilo během transportu utéct. Zbavily se vězeňského oblečení a rozdělily se. Ona se chtěla vrátit domů, do Przemyslu. Až do 90. let minulého století o svém věznění ve Svatavě nikomu neřekla, ani rodině.

Pobočky koncentračních táborů na Sokolovsku a Karlovarsku

Ještě před pár lety neexistovala podobně ucelená či souborná publikace, která by mapovala všechny pobočky koncentračních táborů na Sokolovsku a Karlovarsku a pochody smrti, jež skrze ně prošly. Změnit se to rozhodl v roce 2021 pedagog a historik Vladimír Bružeňák a napsal knihu Ve stínu Krušných hor. A nejen to. Obrovským úspěchem je zjištění jmen většiny obětí koncentráku ve Svatavě.

„Naposledy se koncentračními tábory na Sokolovsku zabýval pan Václav Němec v 60. až 80. letech, o táboře v Nové Roli psal například novorolský kronikář pan Frnka. Neměli však přístup k celé řadě zahraničních archivních a knižních pramenů, memoárové literatuře a podobně. To, co však napsali, byl dobrý základ k mé knize,“ říká Bružeňák.

Vladimír Bružeňák se svou knihouVladimír Bružeňák se svou knihouZdroj: Deník/Roman Cichocki

Kniha mapuje všechny pobočky koncentračního tábora Flossenbürg na Sokolovsku a Karlovarsku. Je jich pět. Tři ženské – Svatava, Kraslice, Nová Role – a dva mužské – Ostrov a Korunní. V knize jsou zmíněny i pochody smrti.

Do tábora vedly ženské pochody smrti

Tehdejšímu křtu knihy předcházelo odhalení pamětní desky na židovském hřbitově v Sokolově. Zúčastnila se ho i jedna z účastnic pochodu smrti ve Svatavě. Paní Eva Erbenová přijela až z Izraele. Jako malá dívenka tam tehdy byla s maminkou. Prošla Osvětimí a byla vyhnána na pochod smrti Saskem, Bavorskem, dostala se až do Svatavy, kde jí před očima maminka zemřela. Tehdy čtrnáctileté dívence se poté podařilo uprchnout.

„Jedním z mých největších badatelských úspěchů bylo odhalení jména jedné z dvanácti žen, které jsou pohřbeny u Čisté. Jsou to Židovky, jež zemřely při pochodu smrti. Je to sice jen jedno jméno ze dvanácti, ale dalo mi hodně práce ho zjistit a jsem rád, že alespoň jedna z těchto obětí již není bezejmenná. A dále si považuji zjištění většiny jmen žen, které zemřely ve Svatavě. Jména židovských obětí, jichž tu byla většina, budou zvěčněna na pamětní desce na židovském hřbitově,“ dodal Bružeňák.

Ženský koncentrační tábor, jenž byl pobočkou bavorského lágru Flossenbürg, stával ve Svatavě–Podlesí v letech 1943 až 1945. Po osvobození americkou armádou sloužil několik týdnů jako ubytovna pro repatriované italské vězně a následně byl na příkaz amerického velení z důvodu obav ze šíření nemocí spálen.
V roce 2000 byly provedeny rozsáhlé úpravy okolí památníku, včetně opravy sochy na náklady Svatavy. Téhož roku se pak u památníku ženského tábora uskutečnila návštěva bývalých vězeňkyň z Francie.