Synové, kteří by ji mohli a prý i chtějí pomoci, jsou zavření v německém vězení. Angelika jim píše pravidelně dopisy a říká, že s nimi po jejich návratu do Čech plánuje společné bydlení. Poté si chce splnit ještě jeden sen. Napsat knihu o svém životě.

Při pohledu na její příbytek má vše svůj řád. Po levé straně v polici srovnané nádobí včetně příborů. Za nimi psací stůl, kde zrovna píše dopis synovi a pije kávu. Nad stolem velké zrcadlo. „Na kávě ujíždím, tu potřebuji k životu. Nabídla bych vám, ale nemám horkou vodu, musíte počkat,“ směje se Angelika. Za stolem následují matrace na zemi, kde spí a pak už je konec garáže. Z druhé strany má komodu na potraviny. Pečivo, uzeniny, konzervy, alkohol kupodivu žádný. Pouze dvoulitrová PET láhev výčepního Braníku na zemi. Venku plápolá oheň s kovovým roštem. „Chystám oběd, asi opeču jen buřty,“ říká téměř padesátiletá žena, která žije z invalidního důchodu 4800 korun a poslední slušné bydlení měla před 18 lety.

„Do roku 2003 jsem bydlela v Rovné na Sokolovsku. Poté obec byty prodala a já neměla na nájem. Byla jsem v Plzni na ulici naproti tehdejšímu Prioru. Pak jsem šla ke kamarádce do Sokolova, poté jsem bydlela v zahradní chatce, ale dokázala jsem sehnat i podnájem. Z něj mě však majitelka kvůli mým návštěvám vyhodila. Znovu na zahrádku a nakonec mi jeden známý poradil tohle místo. Tady je klid, bez lidí a tedy i bez problémů,“ říká. Zkoušela i různá zařízení pro bezdomovce, ale jak sama přiznává, nesnesla se s některými klienty a musela odejít.

Otázka jak přežila třeskuté mrazy letošní zimy ji namísto krutých vzpomínek pobavila. „Jsem zvyklá z Rovné, tam netopili,“ směje se Angelika. Poté dodává, že přes zimu si v garáži topila malými kamny. Ráda by šla opět do nějakého do pronájmu, ale má strach jak bude vycházet s lidmi a sousedy.

„Jsem ráda sama, ale chtěla bych něco sehnat, už kvůli synům, aby se měli kam vrátit. Oba dva totiž sedí ve vězení v Německu. Jeden za drogy, druhý za napadení Němce kvůli holce. Oba dostali přes čtyři roky. Jednoho by měli vyhostit zpět do ČR už letos na podzim,“ uvádí Angelika. Má ještě třetího, nejstaršího syna, ale ten podle ní vyrůstal u svého otce. Ona sama svého biologického otce osobně nezná, jen z vyprávění. Maminka jí už umřela.

Slušné bydlení je jeden z nejbližších plánů, které žena bez střechy nad hlavou má. A k němu přidává ještě dva sny. „Chtěla bych jednou žít ve Francii, odkud pocházejí mi předkové. Narodil se tam totiž v roce 1922 můj dědeček Jan Lambert. Prostě se sbalím a vyrazím. A také jednou napíšu román s názvem Angelika z České republiky. V něm popíšu můj celoživotní příběh. Až ho vydám, bude to bestseller,“ dodává Angelika.