Karlovarská lékařka Jarmila Weinbergerová přežila koncentrační tábor v Terezíně i Osvětimi. Přežila tvrdou práci, hlad i zimu, přežila pochod smrti. Přežila, i když se na samém konci války znovu ocitla v koncentráku a na pokraji vlastních sil. Dál musela žít i po válce, kdy ji pronásledovaly noční můry, výčitky svědomí a otázky, na které neexistovala odpověď. Vystudovala medicínu a lékařkou byla po celý život. A dnes, ve svých téměř dvaadevadesáti letech, stále o prožitých hrůzách vypráví. Naposled zaujala posluchače v Městské knihovně v Chodově.

Už v Terezíně pomáhala a léčila

Jarmila Weinbergerová se narodila v březnu roku 1923 do pražské židovské rodiny. „Až do svých sedmnácti jsem ve svém životě nikdy žádný antisemitismus nepocítila, lidé k nám přistupovali stejně jako ke všem ostatním," vypráví. O to víc hořké pak bylo, když ji jako Židovku vyhodili z gymnázia. Najednou nesměla s ostatními chodit za sportem, kulturou… „V roce 1942 nás se sestrou a rodiči deportovali do Terezína. Znamenalo to úplnou ztrátu soukromí, jen holá postel a jedna polička na pár nejnutnějších věcí. Nejhůř to nesl tatínek, který dosud byl prokuristou. V Terezíně musel pracovat jak dřevařský dělník. Dělal si velké výčitky, že nedokázal rodinu ochránit," popisuje Weinbergerová.

Spolu se sestrou v Terezíně začala pracovat jako zdravotní sestra. Při dvanáctihodinových směnách měly vždy na starost třicet postelí. „K tomu zpravidla v noci přijížděly transporty, často ze starobinců nebo chudobinců. Ti lidé byli do poslední chvíle přesvědčeni, že jedou do lázní… V Terezíně pro ně ale vůbec nic nebylo připraveno. Musely jsme k nim okamžitě nastoupit a někam je umístit – často třeba na půdu, do špíny a tmy. Denně tam také lidé umírali, každý den v celém Terezíně desítky. A to přesto že se nejednalo o vyhlazovací tábor," říká. Největším nebezpečím podle ní byly infekce. Při naprostém přelidnění v táboře stačilo si zadřít třísku a do tří dnů dotyčný zemřel na otravu krve. „Přesto jsem v té práci byla velmi šťastná. Od malička jsem toužila stát se lékařkou a pomáhat lidem," prozradila Weinbergerová.

Transporty ale začaly vyjíždět i z přelidněného Terezína – kamsi na východ. Kam, to v Terezíně nikdo pořádně nevěděl – kolovaly zvěsti o práci v dolech. V květnu roku 1944 pak přišla řada i na ni samotnou. „Sestře se podařilo sehnat maminku i tatínka, aby se se mnou přišli rozloučit. Mohli jsme si jen zamávat přes okno, víc nebylo dovoleno. A to bylo naposledy, co jsem svou rodinu viděla…"

Dobytčákem směr Osvětim

Transport probíhal v dobytčích vagónech, lidé na sebe byli doslova namačkaní a k dispozici měli jen jeden kyblík s vodou – a jeden na výkaly. Po úmorné cestě se v noci ocitli v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. „V Březince se spalo v barácích, na jedné palandě z holého prkna nás spalo pět – když jsme se chtěli otočit, museli jsme všichni najednou. Přes den jsem se na takzvaném dětském bloku starala o děti," vypráví Weinbergerová. Současně denně musela snášet vyčerpávající apely, řev i nedostatek jídla.

V té době už se táborem neslo, že když na barácích zazní zákaz vycházení, většinou to znamená další transport – do plynových komor. „Zpočátku jsme se tomu zdráhali věřit. Tomu nešlo jen tak uvěřit, že něco takového může udělat člověk člověku. Transporty ale přijížděly, lidí nepřibývalo a komíny stále kouřily… když tedy pak zákaz vycházení zazněl i na našem bloku, myslela jsem, že půjdeme na smrt," pokračuje pamětnice. Od té jí zřejmě zachránila trocha štěstí a také mládí a relativně dobré zdraví. „Předvedli nás před doktora Mengeleho a další esesáky. Musely jsme se svléknout donaha a defilovat před nimi. Ty mladší a zdravější posílali na správnou stranu, ostatní… na smrt," popisuje zvrácenou selekci. Ženy pak opět nahnali do dobytčáků a zavřeli je do ženského tábora. „Tam jsme už nepracovaly. Byly jsme zavřené v kójích, doslova namačkané jedna přes druhou. K jídlu jsme dostávaly jen lavor s hustou polévkou, kterou jsme si musely podávat a srkat přímo z něj. Na záchod jsme směly jen ráno nebo večer před apelem. Zdá se to jako maličkost, ale bylo to velmi vyčerpávající," vzpomíná hořce Weinbergerová.

Dozorkyni rozplakaly českými písněmi

Následoval další transport v přecpaných vagónech. „Esesáci nám dali chleba, ale ne vodu. Spousta žen cestou umřela žízní. To ale pro nás byla spása. Mrtvá těla jsme totiž musely vynášet ven – a ve stínu nedaleko trati jsme i uprostřed června objevily sníh, který jsme mohly lízat a zachránit si tak život," říká pamětnice.

Další etapa jejího života proběhla v Christianstadtu, pobočce koncentráku Gross Rosen. „Tábor byl uprostřed lesa, v barácích byly pokoje a palandy, vždy jen pro jednoho člověka. Dokonce tam byly slamníky a deky. Ten nečekaný komfort nás překvapil. Následoval ale opět řev, nástupy, apely. Budíček jsme měly ve tři hodiny ráno. Měly jsme jen jedno prádlo, které jsme si mohly vyprat a usušit během jediného dne volna v týdnu. V létě to docela šlo, ale v zimě to bylo hodně náročné," popisuje Weinbergerová.

Práce pro zesláblé a hladové ženy tu spočívala v přeměně mýtiny ve stavební parcelu. Musely odstraňovat pařezy, později se během dvou týdnů vyučily zedničině, vláčely pytle s cementem a vyráběly betonové cihly. „Hodně záleželo na dozorkyních. Některé to braly hodně vážně, ale jedna nám i tvrdila, že nic takového dělat nechtěla. Každou neděli jsme s děvčaty na barácích zpívaly naše národní písně, připomínaly Voskovce a Wericha… a tuhle dozorkyni jsme pak našly venku, jak usedavě pláče. Řekla nám pak, že pochází ze Sudet, dobře rozumí česky a vzpomínka na vlast ji rozesmutněla," připomněla pamětnice i jednu z příjemnějších vzpomínek. Drobné radosti ženám občas dopřáli i dva zedničtí mistři, když jim přinesli chleba navíc nebo obvazy na zranění z práce. „Díky tomu jsem věděla, že nebyl Němec jako Němec. I mezi nimi byli slušní lidé," zdůrazňuje Weinbergerová.

Sestra jí zemřela den před osvobozením

V zimě 1945 se ale začala blížit fronta a 2. února ženy z tábora vyrazily na cestu. „Každý den jsme šly od rána do večera, někdy jsme spaly ve stodole, jindy jen v otevřeném seníku, někdy i na kraji lesa na holé zemi. Byly jsme mokré, s promočenýma nohama, někdy jsme jedly pár brambor, někdy polívku, a někdy taky nic. Měly jsme velké problémy s hygienou a navzdory snaze jsme chytily šatní vši – ty, které přenášejí skvrnitý tyfus. Kdo nemohl dál, toho bez milosti zastřelili," vypráví. Pochod smrti skončil až na sudetském Cínovci, kde přeživší opět ovšem naložili do dobytčáků s cílem Bergen-Belsen. „Zase jsme byly v klasickém vyhlazovacím táboře. Když nás nahnali pod sprchy, nikdy jsme nevěděly, jestli poteče voda, nebo plyn. Tak to trvalo až do poloviny dubna. V tu dobu se živí od mrtvých lišili už jen tím, že ještě dýchali…"

Příchod anglické armády prožila Jarmila Weinbergerová těžce nemocná, už téměř v bezvědomí. Mrtvých byly v táboře desetitisíce. Po příjezdu do Prahy zjistila, že z její početné rodiny přežila jen jediná sestřenice – sestra se osvobození o jediný den nedožila, rodiče zemřeli už v říjnu 1944. „Díky pomoci rodiny mé přítelkyně jsem mohla vystudovat medicínu a po škole jsem na umístěnku nastoupila do nemocnice v Karlových Varech. Začátky nebyly jednoduché, nic jsem neměla, trápily mě noční můry a hrozné výčitky svědomí. Ptala jsem se, proč jsem musela přežít já – mladá holka, co nic neumí, a ne vědci, umělci, lékaři? Překonat to mi pomohl zřejmě i neustálý dostatek práce," uzavírá své vyprávění. Jarmila Weinbergerová je dnes několikanásobnou babičkou a aktuálně se chystá na příchod pravnoučat.