Mířím za reportáží do azylových domů pro matky s dětmi a pro jednotlivce, které v Sokolově spravuje obecně prospěšná společnost Pomoc v nouzi. Zajímá mě, co lidi do azylových domů přivádí a kdo se jim věnuje. Během cesty se ptám lidí na jejich názor. A co vůbec o tomto zařízení vědí. „Azylový dům v Sokolově? Tam jsou muslimové a černoši?“ vytřeštil oči asi padesátiletý Sokolovák.

„Vím, že tam jsou matky s dětmi, které musely utéct z domova, a muži, kteří nemají kde bydlet,“ uklidnila mladá paní moje pochybnosti o tom, jak zdejší občané znají své město.

Na místě schůzky mě vítá vedoucí azylových domů Mirka Fajtová. „Vyzařuje z vás pohoda a klid,“ začínám rozhovor.

„V pohodě nejsem, protože i po mnoha letech praxe silně vnímám potíže našich klientů, ale v klidu být musím, abych na ně nepřenášela nervozitu. Naše běžné starosti nejsou ničím v porovnání se situací lidí, kteří ztratili domov, jsou bez peněz a někdy marně hledají naději na lepší život. Přitom většina našich klientů měla rodiny stejně jako my.“

Od vedoucí chci znát začátky nešťastných příběhů: „Proč vás lidé vyhledávají?“ Téma na mnoho odborných prací Fajtová díky zkušenostem shrnuje: „Obvyklý scénář začíná neplněním běžných rodinných a občanských povinností. Následuje nemožnost, neschopnost či neochota vypořádat drobné až malicherné resty. Problémy nemizí, naopak se stupňují. Polovina našich klientů běh událostí pozitivně ovlivnit nemůže. Druhá polovina problémy lehkomyslně neřeší, zanedbává standardní životní a společenské návyky a povinnosti, jako je péče o rodinu, řádné plnění pracovních úkolů, zdravý životní styl. Udeří rána osudu v podobě nemoci či úrazu, dojde ke ztrátě zaměstnání nebo osoby blízké a nikdo nepromine zvyšující se platební povinnosti. Dostavuje se protiprávní jednání, rozvody, předlužení, závislost na návykových látkách, domácí násilí a podobně. Cesta zpátky existuje, ale nikdy není jednoduchá. Největší potíží je, že lidem chybí motivace,“ vysvětluje.

Někdo si za to může, a někdo ne, dovolím si rekapitulovat zjištěné. „A proč právě vy, obecně prospěšná společnost?“ Fajtová mi odpovídá otázkami: „A kdo se o ty lidi postará? Zřídí stát nebo obce nějaké tábory, kde budeme takové lidi shromažďovat? Nebo je budeme odesílat na neobydlené ostrovy, aby nepřekáželi? Mohou si za svoji situaci skutečně jen oni sami? Nemá na jejich osudech podíl celá společnost? Hodně lidí hledá hranice povoleného a zakázaného a přitom těžce naráží. Je lepší nechat je bloumat po ulicích nebo na periferii a mít z nich strach, anebo jim nabídnout šanci na návrat? Jsme společnost působící v sociálních službách podle příslušného zákona, takže je vidět, že stát si složitost této oblasti uvědomuje. Naše společnost je neziskový subjekt, takže se neženeme za ziskem, ale jsme tu pro lidi v tíživé životní situaci.“

„Jak vašim klientům pomáháte?“ ptám se do klepání na dveře kanceláře, ve které hovoříme. Fajtová napíše mladé mamince adresu a telefonní spojení na dětského lékaře a sděluje: „Naším úkolem je spolu s klienty najít jejich ztracenou rovnováhu a chuť do života bez ohledu na věk. Matkám pomáháme v péči o jejich děti. Dětem se v rámci našich možností snažíme pomoci ve škole a čas od času připravíme zábavu spojenou s poučením. Dospělým poradíme při řešení záležitostí na úřadech a pokud o to stojí, pak jim také pomáháme hledat zaměstnání. Nikoho neponižujeme, avšak vyžadujeme dodržování jednoduchých pravidel. Každý člověk má svoji důstojnost, ale ne každý se podle toho chová. Někteří lidé jsou bojovníci a velmi zdvořilí, jiní ztrácejí čest a hrdost velmi záhy. Jedni rádi pomohou druhým, jiní lžou a nedodržují jednoduchá pravidla slušného chování. Urychlovačem potíží je alkohol, drogy a obrovské dluhy.“

A kdo činnost zařízení vůbec financuje? Na odpověď chvíli čekám, a tak se rozhlížím po kanceláři. Vidím uskladněné ložní prádlo pro klienty, dva velké koše s dětskými hračkami, knihovnu s tituly novými i pamatujícími několik desetiletí, obrázky kreslené dětmi.

„Nechci zapomenout na nikoho z těch, kteří přispívají, protože ocenění zaslouží každý,“ říká Fajtová a soustředěně pokračuje: „Peníze získáváme od státu prostřednictvím ministerstva práce a sociálních věcí, z Evropského sociálního fondu, od Karlovarského kraje, od měst Sokolov a Kynšperk nad Ohří, od podniků, od nadací zřízených podniky i soukromníky, občas něčím přispějí občané. Zdá se to hodně, ale naše o. p. s. se věnuje několika stovkám osob ročně. Pomoc v nouzi nejsou jen azylové domy v Sokolově. Na našem webu se dozvíte o všech našich službách,“ doplňuje vedoucí.