V řadě míst našeho regionu jsou pomníčky, které nechali postavit bývalí obyvatelé svým padlým v první světové válce. Jeden z nich stojí také na okraji lesa u Bernova za Krajkovou.

Jako spousta jiných byl i on dlouho opomíjen. Časem i lhostejností zarůstal houštím. Ale na rozdíl od jiných může za svůj lepší osud vděčit zdejším víkendovým obyvatelům, kteří změnili v téhle odlehlé osadě už mnoho a mnohé. A letos, kdy se připomínají velká jubilea, se zrodil nápad uspořádat malou pietu. Znamenalo to vyčistit nejen pomníček, ale i kus lesa a taky nechat udělat repliku původního kříže, který kdosi odcizil.

A nesmírně cenná byla také myšlenka pozvat příbuzné těchto padlých. Patří k nim také pan Starck z Krajkové, jehož dva prastrýce připomínají dvě z celkového počtu patnácti jmen na vsazené pamětní desce. Pan Starck má navíc starou fotografii (dole), která potvrzuje nový objev. Že totiž první pieta se tu konala roku 1933, kdy tu byla tahle „kamenná památka“ vybudována. Můžeme tedy s určitostí říci, že jí bylo letos pětasedmdesát let!

Vskutku ojedinělá vzpomínka začala v listopadovém odpoledni společnou procházkou, při které byla připomenuta místa mnoha zmizelých bývalých domů. Vlastní vzpomínkový akt zahájil Vladimír Zima, uznávaný jako bernovský starosta. Ten několika prostými větami poděkoval všem, kdož se do tohoto netradičního oživení minulosti zapojili. Zejména panu Ivo Stowasserovi, který byl duchovním otcem téhle myšlenky.

Pak byl odhalen nový kříž, položeny kytice, zapálena svíčka a byl zasazen symbolický buk. Slavnostní akt ukončily tři čestné salvy.
Pozvaných bylo více. Včetně nového krajského hejtmana, který patří také ke zdejšímu chalupářskému osídlení, ale který se omluvil. Stejně jako pozvaný krajkovský starosta. Postrádali jsme však kohokoliv jiného z tamějšího zastupitelstva. Jejich škoda. Přišli totiž jednak o vynikající pravý eintopf, který připravila paní Renata Resschová, i o společné posezení u stodoly, která je upravena jako bernovské „společenské centrum“.

Rozpálila se polní kamna, povídalo se, mizel eintopf a kolem přibývalo tmy a na nebi hvězd. Ale v podtextu toho všeho trvala vzpomínka na ty zemřelé, jejichž jména jsou dodnes známá právě díky renovovanému omníčku.

Lze namítnout, že to byli němečtí občané. Jenže zároveň mladí lidé, co měli své sny i lásky, které jim přervaly válečné befely. Určitě se chtěli vrátit a nejspíš dál žít v rodném kraji, nebo kdekoliv jinde – prostě hlavně žít… U některých jmen je označen nejen rok smrti, ale i místo, kde skončili svou životní pouť, u některých to už zůstane tajemstvím. Prozradit však lze, že příští rok obklopí pomníček ještě plot, aby připomínal co nejvíc skutečnost. A už nebude opuštěn. Občas někdo přijde, položí kytičku a rozhlédne se. Po místech sice změněných k nepoznání, ale historicky doložených už v roce 1651.

Čas míru i války, peripetie odsunů, kopřivy i chtění zapomenout. A nebýt téhle hrstky živých a jejich chtění vdechnout život tomu, co tu zbylo, nebylo by nic. Bernov má štěstí v tom, že přítomnost tu dokázala vzkřísit minulost. Přesněji jen její torzo. Ale i tak se to podařilo málokomu.

Příspěvek do redakce Deníku poslala čtenářka–reportérka Helena Kavková