ROVNÁ/MARIÁNSKÉ LÁZNĚ/ Pro každé místo či hotel je vždy prvořadou společenskou událostí, když v jeho zdech pobývá významná osobnost. Podnik vydělá a ještě dlouhá léta žije z pozitivní reklamy, z pobytu slavné celebrity odvozené. Tak tomu bylo i před sto lety, když do Mariánských Lázní jezdil král Velké Británie a Irska i císař Indie Edward VII (1841-1910). Byl synem slavné královny Viktorie, kvůli jejíž dlouhověkosti se trůnu dočkal až roku 1901 v šedesáti. Jako člen sasko-kobursko-hannoverské (dnes windsorské) dynastie byl spřízněn s panovnickými rody téměř celé Evropy. Když v květnu 1910 zemřel, kráčelo v pohřebním průvodu za jeho rakví 9 králů, 7 královen a 40 dalších příslušníků panovnických dynastií.

Lázeňská diplomacie

Příbuzenství i znalost jazyků mu usnadňovaly četná diplomatická jednání. Ta vedl i v Mariánských Lázních. Zde r. 1904 přijal rakouského císaře Františka Josefa I. a r. 1907 carského ministra zahraničí Izvolského, s nímž vymezil sféry britských a ruských zájmů v Persii (dn. Íránu). Přijal tu i premiéra Clémenceaua, aby s ním v předvečer 1. světové války zahájil protiněmecké britsko-francouzské sbližování.
Král se v Mariánských Lázních také setkával se svými vzdálenými příbuznými z košatě rozvětveného sasko-kobursko-gothajského rodu: s bulharským knížetem Ferdinandem I. a s princeznou Štěpánkou Belgickou. Tato snacha Františka Josefa I. odtud zajížděla také do Lázní Kynžvartu. Německého císaře Viléma II., svého synovce, však nesnášel jak pro jeho prušácký militarismus, tak pro snahy Německa omezit světovou koloniální říši Británie.
Komorník vzpomíná
„S králem Eduardem Anglickým si císař tykal,“ vzpomínal na Františka Josefa I. jeho oddaný komorník Eugen Ketterl. „Král Eduard byl neuvěřitelně chladnokrevný, to jest, nebál se ani boha, ani čerta a nejméně atentátu. Od roku 1903 do roku 1909 byl každoročně na léčení v Mariánských Lázních. Tehdy byl pozdější policejní president Schober pověřen bezpečnostní službou o krále, ale Eduard chtěl se pohybovati absolutně neohraničován policejním dohledem, míchal se stále mezi obyvatelstvo a bylo přímo uměním chrániti jej před intenzivními důkazy lidovosti. Král Eduard byl nepolepšitelný rozhazovač peněz a často se v peněžní tísni obracel na Františka Josefa, který opětovně platil jeho dluhy.“
Protože věčný pretendent Edward byl královnou Viktorií držen zkrátka, uvedl komorník, půjčil mu František Josef jednou 600 000 zlatých.

Král v lázních

Do Mariánských Lázní král jezdíval s osmičlenným doprovodem z lázní belgických (Spa) či německých (Bad Kissingen, Bad Homburg), a to vždy od srpna do září. V letech 1890-1909 tu pobýval desetkrát, vždy inkognito jako lord Renfrew či vévoda z Lancasteru. Že se za pseudonymy skrývá princ a král, nicméně bylo všeobecně známo; psaly o tom i lázeňské noviny. Léčebné procedury užíval v královské kabině Nových lázní, pitné kúry bral u kolonády. V lázních žil bohatým společenským životem, pořádal bankety pro politiky a vladaře, stál u zrodu golfového klubu, navštěvoval anglikánský kostel i divadlo, výletní hostince, výšinné hotely i zámky v okolí. V revírech premonstrátů a okolní šlechty v Kynžvartu, Horšovském Týně a jinde lovil zvěř. Jezdil též do kláštera v Teplé, jehož opata později hostil v Británii.

Švihák a Mizzi

Žoviální, smyslem pro humor oplývající tělnatý král, tehdy už trojnásobný dědeček a čtyřicetinásobný strýc, byl vášnivým kuřákem doutníků, hráčem golfu a bridže, divákem regat i dostihů, účastníkem tradičních honů na lišku. Zamlada se věnoval i jachtingu, jezdectví či sportovní střelbě. Oženěn z dynastických důvodů s dánskou princeznou Alexandrou, jež mu dala 6 dětí (2 zemřely), měl slabost pro něžné pohlaví. V Mariánských Lázních ho údajně okouzlila pohledná kloboučnice „Mizzi“ - Marie Pistlová (1879-1945), dcera majitele hotelu č. p. 15 Město Paříž na rohu téhož náměstí, kde bydlíval král. Její kloboučnický krámek býval v křídle hlavní kolonády, zbořeném kolem r. 1980. Sličné Mizzi pak prý po léta z Británie chodila renta. Král byl známý švihák a arbiter elegantiarum, měl dobrý vkus a určoval tón módy; zavedl na nohavicích kalhot záložky nebo nošení plstěného klobouku „a la Homburg“.

Ulričin palác

Většinu zdejších pobytů (a to v l. 1890 a 1903-1909, jak na objektu dosud hlásá německá pamětní deska) byl Edward VII. ubytován v hotelu Město Výmar (č.p. 9, dnes Kavkaz). Tento výstavný hotel u katolického kostela byl zprvu letním sídlem spoluzakladatele Národního muzea v Praze, rakouského ministra financí Franze Josefa hraběte z Klebelsbergu a svobodného pána z Thumburgu (1774-1853). Palác pak zdědila jeho manželka Amálie a po jejím úmrtí (r. 1868) její nejstarší dcera, baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899). Tu zde ještě jako mladou baronesu obdivoval Goethe, jenž v l. 1821-1823 v domě býval hostem. Stárnoucí baronka bydlela na svém zámku v Třebívlicích v Českém středohoří a palác brzy prodala.

Rodáci z Vranova

Jeho majitelem se od r. 1870 stal hoteliér Philipp Hammerschmid (1824-1876). Název Stadt Weimar (Město Výmar) dostal Klebelsberský palác údajně už r. 1821, kdy byl po kolaudaci otevřen, nejpozději však r. 1862. S chotí Emmou, rozenou Hippmannovou (1830-1903) měl hoteliér dva syny: Josefa a Maximiliana. Zatímco Max (1858-1909) žil jako zámožný soukromník a zemřel na infarkt ve fojtlandských Lázních Halštrov (Bad Elster), tak hotel zdědil starší Josef (29. 11. 1856 - 26. 7. 1928). Stejně jako otec, také on byl rodákem ze severu Slavkovském lesa, z kostelní vsi Vranov u Rovné, jež byla zbořena po r. 1945.
V Mariánských Lázních si Josef Hammerschmid nechal kolem roku 1880 postavit vilu č. p. 171 v dnešní Ibsenově ulici, takže vyklizením bytu v hotelu Město Výmar získal další užitné prostory. V únoru 1886 se v Českých Budějovicích oženil s karpatskou Němkou Josefínou Hansa (1859-1942), rodačkou z hornouherské obce Východná u Liptovského Sv. Mikuláše, jinak dcerou lesníka z hornorakouského Ebensee u Travenského jezera. Porodila mu 4 děti: Maxe Richarda (r. 1892 zemřel pětiletý), dědice rodinných hotelů Theodora Josefa (1888-1943), Gabrielu Sofii Emmu (*1892), jež se r. 1913 provdala za karlovarského hoteliéra Franze Schierera, a Paulu Josefu Sofii (*1894), o níž není bližších zpráv.

Králův hostitel

Byl to právě vranovský rodák Josef Hammerschmid, jenž v Mariánských Lázních hostil prince a krále Edwarda. Vše pro jeho spokojenost pak měl v hotelu s nespočetným ansámblem kolegů na starosti vrchní číšník Franz Kohnhäuser; ten králi též podával minerálku na promenádě. Jejich perfekcionismus král štědře platil, a tak už v l. 1903-1904 v očekávání dalších jeho pobytů dal hoteliér někdejší Ulričin palác rozšířit o zrušené postranní průjezdy a zvýšit o 3. a 4. (mansardové) patro. Takto hotel, v němž (jak jasně ukázal letošní památkový průzkum) je původní zdivo Ulričina Klebelsberského paláce dosud do výše dvou pater obsaženo, známe i dnes. Původní vybavení královských pokojů bylo v hotelu rodinou majitelů Hammerschmidů během 1. poloviny 20. století pietně uchováváno.
Král měl pracovnu a přijímací salony v 1. patře hotelu, kde si přál rozšíření dosavadního balkonu. Architekt to vyřešil tím, že u portálu rozšířený balkon podepře sloupová předsíň - portikus. Hoteliér požádal o svolení městský úřad. Radnice, s výslovným ohledem na královo přání, dovolila bezprecedentní krok: porušení jinak striktně dodržované stavební linie u bloku hotelů č.p. 8-10 (Černý orel, Město Výmar, Zelený kříž). Tento hmotný a hmatatelný stavební důkaz, že nejen Mizzi Pistlová, ale i městská rada v Mariánských Lázních „obsluhovala anglického krále“, spatřujeme na hotelu dodnes.

Secesní úpravy

Plány těchto secesních stavebních úprav pro hoteliéra nakreslil špičkový vídeňský architekt Arnold Heymann (1870-1950). Ten z paláce vytvořil mohutný hotel s postranními helmicemi, četnými balkony, předsazeným portikem a středovým rizalitem, jenž je zakončen oblým štítem s alegorickou figurální sochařskou výzdobou. Uprostřed vysoké střechy se majestátně vypíná mohutná středová helmice, završená stylizovanou imperátorskou korunou. Dnes britský vlastník a. s. Léčebné lázně uvažuje o rekonstrukci hotelu. Během ní by jistě bylo dobré na své místo nad hlavním vchodem vrátit původní erb hraběte Klebelsberga, který tu míval Philipp Hammerschmid a jenž odtud byl po roce 1992 sňat a provizorně uložen v městském muzeu.
Stavební plány portiku schvaloval sám král a došlo k tomu, že slavný architekt musel do Mariánských Lázní přijet rychlíkem z Vídně, aby návrh s panovníkem osobně projednal. Konečné slovo však ze zákona měl městský úřad, tehdy v osobách starosty, městské rady a stavebního inženýra Rupperta i městského hygienika profesora dr. Karla Zörkendörfera. Provedení dostavby hotelu i přisazení portiku podle Heymannových plánů hoteliér svěřil osvědčenému místnímu staviteli Aloisi Kolbovi, s jehož realizacemi na objektu měl dobré zkušenosti z předchozích let.

Dochovaná památka

Portikus hotelu, tvořený balkonem, podpíraným dvojicí sdružených sloupů, nebyl pro anglického krále zbudován samoúčelně. Vždy 18. srpna u příležitosti narozenin rakouského císaře Františka Josefa I. po návratu ze mše, celebrované tepelským opatem v katolickém kostele naproti, z něj král Edward VII. přehlížel uniformované spolky, které tu před ním se svými prapory a hudbou slavnostně defilovaly po náměstí.
Hotel Město Výmar (dnes Kavkaz) i dům Hammerschmidů č. p. 171 (dnes hotel Davos) nám v Mariánských Lázních anglického krále i hoteliérskou dynastii z Vranova dosud připomínají.