Začněme hezky od začátku. Narodil jste se v roce 1986. Za bicí jste poprvé usedl ve dvanácti letech. Vzpomeňte na vaše první hudební krůčk…
Všechno bylo v podstatě v režii mého bratra, který je také bubeník, a za neutuchající podpory rodičů. Bratr si na mně chtěl zkusit, jak to bude vypadat, když se od začátku budu učit z dobrých škol, a ukázal mi noty dnes již legendárního učitele a průkopníka hry na bicí Miloše Veselého. Přemluvil rodiče, ať mi koupí bicí, a pak už to šlo ráz na ráz. Ale po pravdě, ne že bych tenkrát z těch škol nějak pilně cvičil. Vždy jsem si odcvičil, co jsem musel, a jinak hrál z CD, co měl doma bratr. Ten záběr byl široký, od jazzu až po death metal. Já samozřejmě pomalu z toho nic nezahrál pořádně, ale bylo skvělé, že mi to bratr vůbec pustil a vyprávěl o těch jednotlivých stylech. Poté jsem se spolužákem Michalem Tomanem, kterého tímto zdravím, založil první "garážovou kapelu", a to doslova. Každé ráno o letních prázdninách, když rodiče odjeli do práce, jsme v osm rozhodili koberce po zemi, snesli bubny do garáže a pět hodin mučili sousedy. Bylo to první hraní s dalším muzikantem. Musím mu poděkovat za to, že byl tak dobrým parťákem. Pak jsem si založil vlastní "zábavovou" kapelu s dalšími spolužáky, to už mi bylo 14. Toto byly takové úplné hudební začátky.

Kdy jste zjistil, že bicí jsou tím, co vás naplňuje?
Někdy v těch čtrnácti letech jsem si uvědomil, že mě na bicí baví strašně hrát a že bych se tím chtěl živit. Muzikanti okolo mi pořád říkali, že mám talent, a tak jsem si řekl, že zkusím přijímačky na konzervatoř.
Popište, jak vaše zkoušení vypadalo v minulosti a jak vypadá dnes, kolik hodin denně musíte trénovat?
To se podle mě liší v určitých stadiích. Když jsem přišel v patnácti na konzervatoř, myslel jsem si, že se svými čtyřmi hodinami denně cvičím hodně, a že když mě vzali, tak asi hraju dobře. První týden jsem viděl kluky ze čtvrtých, pátých ročníků, jak cvičí i osm hodin denně a jak neuvěřitelně dobře hrají. Řekl jsem si, že chci být jako oni, udělal jsem si cvičební plán a v podstatě od toho dne šest let cvičil okolo deseti hodin denně. To bylo stadium osvojení si nástroje, zvládnutí techniky a koordinace. Na Berklee jsem cvičil už tak maximálně šest hodin denně a už bych to ani nenazýval cvičením. Pracoval jsem na tzv. "feelingu" různých stylů a toho, jak na ty bicí zníte. Takže jsem spíš šest hodin denně hrál, kopíroval různé bubeníky atd. Teď se snažím zase získat zpět některé technické a koordinační dovednosti, které jsem dřív měl, ale strašně dlouho je nepoužíval. Je znát, že je teď používám úplně jinak, než když jsem je hrál před deseti lety. A to mě baví. Je to furt dokola, pořád je co cvičit.

V roce 2002 jste byl přijat na Pražskou konzervatoř do třídy Pavla Razíma, který je považování za učitelskou špičku. Jaká to byla pro vás zkušenost?
Pavel Razím věděl přesně, jakým směrem mě vést. Myslím, že chápal víc než já, co všechno se z toho mého cvičení dá dostat. Byl přísný a nakládal mi strašný kvanta práce. Ten vztah nebyl jen na úrovni žák – učitel. Na hodinách se řešilo úplně všechno. Dával mi na věci jiný pohled. Učil mě být trpělivý, pokorný a nohama na zemi. Hodně z jeho přístupu jsem převzal i do svého učení.

O čtyři roky později jsem vás spatřil za bicími v kapely Ewy Farne. Jak spolupráce vznikla a vyhovoval vám její hudební styl?
To začalo v podstatě o rok dříve. Vyhrál jsem konkurz do kapely Petra Poláčka a manažer mi řekl, ať jdu na konkurz kytaristů, a tam jsem si k sobě vybral Marka Trana. Hráli jsme spolu a on mi v srpnu 2006 zavolal, jestli nemám čas natočit klip jedný mlaďounký začínající zpěvačce a že s ní možná budeme hrát pár koncertů, protože jí jen třináct let. Jel jsem do Prahy, natočil klip k písničce Měls mě vůbec rád a tam mi manažer řekl, že jsem se mu líbil natolik, že mě chce do tý kapely a že mě i Marek doporučil. Takže to bylo vlastně od Marka na oplátku za Poláčka. Mě ta hudba bavila. Kapela byla složená z kluků 20 až 24 let. Udělali jsme živé verze písniček, které byly oproti albu fakt rockové. Občas tam byly i riffy od Rage Against The Machine, Limp Bizkit atd. Dost jsme si s tím vyhráli. Pro mě bylo hlavním překvapením to, že se začalo hrát osmkrát měsíčně a k tomu třeba tři TV shows. Moje první větší angažmá bylo ihned na celkem vysokém levelu. Byla to velká zkušenost a uvědomění si, jak to chodí i mimo muziku.

Kapelu Ewy Farne jste opustil zhruba po roce a připravoval se na přijímací řízení na školu Berklee Colege of Music v USA. Jak se ´kluk´ z Rotavy vůbec měl šanci dostat na tuto prestižní školu, na které se zrodilo mnoho úspěšných hudebních hvězd? Mimochodem jste jedním z mála Čechů, který se na ni dostal.
Díky hraní s Ewou Farnou jsem se potkal s bubeníkem Martinem Valihorou, který tu školu tři roky předtím dokončil. Berklee byla vždycky můj sen a on mi vyprávěl, jak to tam chodí a jak se přihlásit na přijímačky. Takže já jsem přišel domů s tím, že bych to chtěl zkusit. Rodiče trochu zbledli a za půl roku jsem opět za podpory bratra a kamaráda Petra Škody, který je bubeníkem Tomáše Kluse, jel do německého Freiburgu dělat přijímačky, které Berklee měla ten rok v Evropě. Já na Berklee dostal stipendium. Ale v podstatě se tam dostane i mírně pokročilý hráč. Ten si to ale většinou musí zaplatit, jelikož výše stipendia je dána dovednostmi a talentem. Rok na Berklee vyjde zhruba na milion korun. No a nemyslím si, že jsem jedním z mála. Když jsem na Berklee nastoupil ve 2008, tak jsem byl asi osmým Čech(oslovák)em, který tam studoval full time. Od té doby už tam bylo dalších pět Čechů a každým rokem tam teď od nás někdo studuje, což je vynikající.

Jaký pro vás byl život v Bostonu, Americe?Bubeník Pavel Valdman.
Životní zkušenost. Taková ta, co vám změní život a o které jednou budete vyprávět vnoučatům. Mně bylo 22 a prostě jsem se sbalil a odletěl splnit si svůj sen. Neměl jsem vůbec, ale vůbec představu, do čeho jdu. Všechno bylo nové a jiné, neuveřitelný příval nových věcí každý den. Neuměl jsem pořádně anglicky a trvalo mi, než jsem pochopil tu mentalitu a přístup. Tak jako moji kamarádi začali žít po konzervatoři opravdový život, tak já jsem začal postupně také, ale na jiném kontinentě a v jiném jazyce. Každá návštěva úřadů, vyřešení papírů nebo absolvování důležitých schůzek, které bych v ČR v podstatě neřešil a bral jako banalitu, pro mě bylo v USA neuvěřitelné vítězství. Dodnes si pamatuju to vzrušení a nervozitu, když jsem uviděl z letadla Boston a věděl, že jsem v USA. Tento okamžik se mi z hlavy nikdy nevymaže.

Když jste se na skok vrátil domů, hrál jste s kapelou Airfare. Se zpěvákem a skladatelem Markem Ztraceným jste spolupracoval ve studiu. Dále spolupráce s Ondřejem Soukupem na muzikálu Johanka z Arku, hrál jste s Jankem Ledeckým… Jaká to pro vás byla zkušenost? Čekal jste někdy v minulosti, že o vás bude takový zájem?
Já jsem právě proto tak dřel na konzervatoři, aby o mě ten zájem byl. Ale s Jankem a Airfare jsem hrál už před odchodem v roce 2008. Janek mě oslovil krátce po odchodu od Ewy. Odehráli jsme spolu asi pět koncertů, ale on se pak věnoval psaní muzikálu a zastavilo se to. Potom se mi ozval ještě jednou a v roce 2009 jsem s ním odjel turné dvaceti vánočních koncertů. Do Airfare mi přišlo lano na letní festivaly 2008, což bylo asi 30 koncertů, dokonce jednou i čtyři za den. Byla to skvělá zkušenost. Objel jsem snad všechny české festivaly. Potom jsem to samé absolvoval ještě po návratu z Berklee na prázdniny ve 2009. Marek Ztracený mě chtěl do kapely, ale já věděl, že se budu vracet do USA, a tak by to vlastně nemělo cenu. Domluvili jsme se aspoň na nahrání půlky alba Pohledy do duše. Ondřej Soukup jednoduše sháněl bubeníka do Johanky a dostal na mě doporučení od kamaráda. Dali jsme si schůzku, zahrál jsem některé party, které tam byly, jemu se to líbilo a bylo hotovo.

Za zmínku stojí i to, že jste v roce 2012 absolvoval akustické turné s Danielem Landou. Jak vznikla spolupráce s ním?
Musím podotknout, že jsem hrál na perkuse a ne na bicí. Na ty hrál jeho dlouholetý bubeník Marek Žežulka. Zavolal mi Danielův kytarista Martin Volák, jestli mám chuť si zahrát, a já si řekl, proč ne, že jsem na perkuse turné ještě nejel. A teď už vím, že asi nikdy znovu nepojedu. Jelikož na ně nehraju pravidelně, tak jsem měl na konci turné úplně nateklé ruce (smích).

Na začátku roku 2010 jste se opět vrátil studovat do Ameriky a v následujícím roce vás oslovil hudebník Daniele Jakubovic ke spolupráci s jeho kapelou Against The Wall. Co se ve vás odehrávalo, když jste v poště objevil jeho mail? A jaké je koncertování s ním?
Tak já v první řadě dostal e-mail od úplně neznámého člověka z New Yorku, který mi chválil moje YouTube videa a zval k sobě na jam. První, co mě napadlo, byl víkend hrůzy v nějakém holobytě (smích). Na konci e-mailu ale byl odkaz na jeho video a písničku, kde hraje na všechny nástroje sám, a to mě přesvědčilo, že to teda fakt bude o muzice. Hrát s Danielem bylo něco úplně odlišného od všeho předtím. Jeho hudba je více komplexní, progresivní než vše, co jsem do té doby hrál. Daniel, protože hraje i na bicí, měl jasnou představu, jak mají být některé party zahrané a jak by určité písničky měly znít. Na druhou stranu mi nechával ve spoustě případů volnou ruku, takže jsem se necítil jako přehrávač partů.

S kapelou ATW, se kterou jste účinkovali jako předskokani světově známé kapely Dream Theater, se objevíte v únoru v Sokolově. Jak byste kapelu představil, charakterizoval a na co se mohou návštěvníci těšit?
Zkoušení na koncert s Dream Theater bylo asi nejintezivnější, co jsem kdy zažil. Měli jsme čtyři zkoušky na to, se naučit a secvičit deset písniček. Ty zkoušky byly skoro osmihodinové a z toho se šest hodin doopravdy hrálo a nezastavilo. Pamatuju si krvácející a nateklé prsty. Against The Wall má svůj osobitý rukopis a zvuk. Řekl bych, že patříme do stylu progresivního rocku, ale ne až tak složitého. Máme, jak se říká, "víc písničky". Jinak si myslím, že jak Sokolov, tak i Praha a Brno se můžou určitě těšit na něco odlišného od většiny tuzemských kapel. Ale nám nejde o to, diváky nějak ohromit, ale o to, aby se 90 minut bavili jak oni, tak my.

Od roku 2013 žijete a působíte v Los Angeles. Jaké jsou vaše ambice do budoucnosti? Kde by se český bubeník mohl ještě objevit?
Mé ambice se hodně změnily jak věkem, tak prostředím. Dost jsem vystřízlivěl, když jsem přišel do USA a na Berklee – srovnal jsem si hodnoty. Dnes se začíná kvalita hudebníka měřit podle počtu zhlédnutí na YouTube a mladí hudebníci občas dělají věci prvoplánově jen za tímto účelem. Vytrácí se z jejich hraní osobitost a výjimečnost. Český bubeník se doufám jednou objeví na Grammy a bude mluvit na pódiu s gramofónkem v ruce. Kdyby se to podařilo mně nebo někomu z mladých kluků, kteří na sobě teď dřou, byl by to skvělý úspěch.

KONCERT V SOKOLOVĚ:

Bubeník Pavel Valdman vystoupí v sobotu 21. února v sokolovské kinokavárně Alfa se svojí kapelou Against The Wall s frontmenem Danielem Jakubovicem. Předkapelou bude kraslická metalová formace Object. Začátek je ve 20 hodin.
Vstupenky je možné rezervovat na jan.zmrzly@atlas.cz.