Její poslední návštěva byla v severním Iráku, kde právě probíhá válka. O svých zážitcích ve středu v podvečer pohovořila v Sokolově.

Jak dlouho jezdíte fotografovat do těchto zemí?
Do zemí zmítaných válkou či sociálním konfliktem jezdím už 10 let. Nezajímají mě primárně války, střílení nebo adrenalin, ale hledám zajímavé lidské příběhy. Zajímají mě jiné kultury, různé i světové politicko-geografické konotace a tak dále. Tak proto dělám tu práci, kterou dělám.

Jaká byla úplně první země, kterou jste navštívila?
Páni, no to byla Indie. Jela jsem tam dělat reportáž o lidech HIV pozitivních a o jednom strašně zajímavém bojovém umění, které se jmenuje Kalari.

Máte země, které vás nejvíce zaujaly a kam byste se chtěla znovu vrátit?
Já se stále vracím. Jak jsem říkala, v Iráku jsem byla již pětkrát, v Afghánistánu čtyřikrát, v Kambodži taky už pětkrát, což je taková moje srdcovka. Ale víte, já to nemůžu říct tak, jako která země konkrétně. Já se do těchto zemí ráda vracím jak kvůli těm lidem, tak i třeba kvůli tomu, že tam máme nějaký koncept, který chci dokončit. V Etiopii jsem třeba byla poprvé a viděla jsem tam vulkanický kráter El Sodo. Na tento kráter moc lidí nejezdí, nepatří mezi ta turistická místa. A tak jsem se znovu vrátila do Etiopie jen kvůli tomuto kráteru. Nakonec jsem stejně jela do Etiopie asi čtyřikrát znovu. Takže jak říkám, pro mě to ani tolik není o té zemi, nebo spíše o té exkluzivní zemi. Pro mě je to o tom, že mě tam něco zaujme, chci to dělat, a ještě si myslím, že čím více se tam vracíte, tím lépe vše poznáváte, a můžete tak lépe pracovat na nějakém projektu či příběhu. Já třeba ráda točím i časosběrné dokumenty, proto říkám, že nejsem primárně novinář ve smyslu nafotit a pryč. Děláme přitom i spoustu charitativních projektů. Nyní například hledáme s manželem Andrejem Štukem talentované lidi z těch zemí, kde to nikdo nečeká. Našli jsme třeba tanečníky break dance v pásmu Gazy, rapera z Ugandy, kambodžskou boxerku, což je něco nemyslitelného, aby se žena v Kambodži věnovala boxu nebo bojovému sportu. Našli jsme kluky v Kábulu, kteří skáčou parkour, který vznikl ve Francii. Těm pomáháme, vytváříme k tomu například platformu a podobně.

Chystáte se ještě vracet znovu do Iráku?
Chtěla bych se tam vrátit co nejdříve. Již teď, kdy provádíme rozhovor, jsem tam vlastně měla být.

Jaký nejsilnější zážitek z poslední návštěvy Iráku máte? Je něco, co se vám vrylo do srdce tak, že na to nikdy nezapomenete?
Musím říct, že první cesta do Sindžáru, kdy jsem věděla, že jdu do městské války. Ocitli jsme se od Islámského státu tak 50 metrů. Bylo to pro mě opravdu silné, ke všemu když proti nám vypálili raketu. Nejsilnější příběhy nebo zážitky jsou pro mě ale ty lidské. Příběhy znásilněných jezídek například. Zase nemohu ale vypíchnout to nejsilnější. To všechno jsou totiž tak silné věci. Opravdu, jak říkají tamní vojáci, otupíte vůči strachu. Ale já třeba jsem neotupěla proti lidské bolesti v tom smyslu, že vidíte nějaké velké utrpení. Nejsem teda nějaký hysterický typ člověka, co by začal brečet. Ale sedíte tam, cítíte tu strašnou bolest jak psychickou, tak fyzickou, je vám to hrozně líto a někdy je náročné, že se vám to vrací. Hlavně třeba utrpení dětí.

Měla jste někdy nutkání vzít ty lidi a odvést je někam pryč? Pokusila jste se o to někdy?
My jsme třeba nyní v takové organizaci, která se jmenuje Femi Sphera, jsme tam čtyři. Natáčíme dokumenty o ženách a pomáháme jim, založili jsme i sbírku. Jmenuje se SOS Kobání, pomáháme například popáleným dětem v České republice nebo umělcům. Posíláme jim věci, peníze, různě je propojujeme. Mám jednu zásadu, nikdy nefotit nikoho, kdo si to nepřeje. To, že natočíte dokument, je skvělá věc. Ale nikdy nemůžete díky tomu dokumentu někomu ublížit, kdo si to nezaslouží. To znamená, že se vám svěří, řekne nějaký zásadní příběh, on si to neuvědomí a vy víte, že se to může objevit v médiích, kde se to někdo dozví z jeho okolí. A může ho kvůli tomu nějak potrestat nebo nedej bože zabít. I když víte, že je to něco, na co by lidi koukali, že je to silný příběh. Tak to prostě nepustím, protože práce je práce, ale na druhou stranu je to tak, že lidská bytost je lidská bytost. A přesně o to mi jde nejvíce.

Pokud by se objevil někdo, kdo by se k vám chtěl přidat, zažít to, co vy, poznat ty lidi. Vzala byste ho s sebou, nebo jsou nějaké podmínky?
Podmínky jsou obrovské. Hlavně já jsem takový individualistický typ člověka. S Lenkou Klicperovou že spolu jezdíme, tak kvůli tomu, že si sedíme, byť jsme každá hodně odlišná. Ale každopádně musel by to být opravdu zkušený člověk anebo já bych musela vědět, že ten člověk opravdu o to strašně stojí a snaží se. To možná pak ano. Ale víte, já jezdím a neříkám, že vždycky se ocitnu v opravdu složité situaci a mám co dělat sama se sebou. A máte tam nezkušeného člověka, který ten nápor a tlak nezvládne, omdlí nebo se začne chovat neadekvátně. Může to být i klidný, emfatický a flegmatický člověk, ale najednou vedle něj něco bouchne nebo nedej bože se něco stane, což se tam prostě děje. A vy nikdy nemůžete předpokládat, jak se budete chovat. Teď si představte, že bych tam měla takového člověka, který mi tam omdlí, nebo se mi tam začne chovat naprosto iracionálně. Takový člověk si může ublížit a nejenom sobě, ale i ostatním. Také by muselo záležet na zemi, projektu a tak dále. Hrozně ráda ale podporuji mladé lidi. Na druhou stranu bych tomu člověku dala kontakty a vše mu vysvětlila. Já nejsem člověk, který špatně cítí nějakou konkurenci. Rozhodně se o tom s lidmi můžu pobavit a pomoci jim. Ať je takových lidí více.

Autor: Sandra Kubíčková