Součástí slavnostního večera v pražské Lucerně, kterým byla zahájena akce s názvem Měsíc filmu na školách, bylo vedle premiéry nového filmu Karla Strachoty 1989: Chceme dýchat také udělení Cen Příběhů bezpráví. Studentská porota letos za odvážné postoje vůči komunistickému režimu ocenila Terezii Hradilkovou, Miloslava Součka a také rodilého Sokolováka Tomáše Kábrta, který v regionu prožil drtivou většinu svého života.

Výjimečnost Ceny Příběhů bezpráví spočívá v tom, že její laureáty vybírají mladí lidé. Mají tak možnost vyjádřit úctu k často neznámým hrdinům ze svého okolí, kteří odvážně vzdorovali komunistickému režimu. „Vybrat konkrétní laureáty a jejich životní příběhy nebylo jednoduché. Přihlíželi jsme k tomu, jak moc aktivně nominovaní vzdorovali režimu, jaký vliv to mělo na jejich rodinu a v jaké době byli aktivní. Snažili jsme se o pestrý výběr kandidátů a vyzdvihnout příběhy, které ještě nedostaly prostor, jaký si zaslouží,” říká členka studentské poroty Adéla Bürgerová.

Studenti při návštěvě sokolovské nemocnice.
Studenti gymnázií zjišťují přímo v nemocnici co obnáší práce lékařů

Tomáš Kábrt vyjadřoval svůj odpor proti komunistickému režimu prostřednictvím absurdního humoru, recese a happeningu. A za to byl často zatýkán. Vydával časopisy Západočeskej průser nebo Stres. Stres dával rady lidem, kteří byli vystaveni policejní perzekuci. Největší ohlas ale měla jeho ekologická aktivita, kdy se spolu se svými přáteli snažil upozornit na zoufalý stav životního prostředí na Sokolovsku.

Tuto kampaň Tomáš Kábrt podpořil svou účastí na prvomájové manifestaci roku 1988 kam se dostavil s dýchacím přístrojem a nápisem SOS Dusím se. Za několik dní byl zatčen. A konflikty s režimem většinou neprobíhaly nijak příjemně. Disidenti byli opakovaně zatýkáni, vyslýcháni, biti. „Když ve čtyři hodiny v noci přijdou policajti k vám domů, seberou vás a jen tak zavřou, není to nic příjemného. Na 48 hodin bylo možné vzít člověka do vazby jen tak, bez jakéhokoliv důvodu. Po 48 hodinách mě vytáhli ven před barák a zase šoupli zpátky. A takhle klidně šestkrát za sebou," vyprávěl studentům na sokolovských školách Kábrt, který si svými kousky vysloužil trvalou pozornost režimu. „S kamarády se nám třeba podařilo získat tajnou zprávu o životním prostředí na Sokolovsku. Ministerstvo ji nechtělo zveřejnit, protože byla úplně otřesná! V regionu byla nejvyšší úmrtnost kojenců, dýchali jsme tu popílek, vypouštěly se celé tuny síry. Popisovaly se tam různé nemoci, které všechno tohle způsobily," vysvětloval Kábrt, proč byl na prvomájové manifestaci s dýchacím přístrojem.

Hornický dům Sokolov
Vozíčkářům svitla naděje, že se dostanou bez cizí pomoci do Hornického domu

Zprávu zveřejnili v časopise Stres, který vydávali. Sehnali stovku aktivistů z celého kraje a zdi a ploty po celém Sokolově přes noc pokreslili nápisy Dusím se. „To byla tenkrát úžasná věc. A to nejen proto, že o tom mluvil celý Sokolov. Za tím heslem se totiž dalo najít mnohem víc konotací a souvislostí než jen s životním prostředím. Dusili jsme se i politickou atmosférou. A nevěřili, že se režim zhroutí," vzpomínal.

A přesto se tak stalo. Sedmnáctý listopad ovšem sokolovští disidenti trávili většinou v nevědomosti. „Vždy u příležitosti významného výročí jsem se raději uklidil z dosahu. Abych nic nevyvedl, pro jistotu mě totiž vždycky preventivně zavřeli. Sedmnáctého jsem byl s kamarády v lese v Horní Blatné. Sázeli jsme tam na brigádě stromky. Když jsem se pak za několik dní vrátil, lidé chodili s trikolorami a v televizi byl Václav Havel. To bylo úžasné," uzavřel Kábrt.