Příběh, který Vám budu vyprávět, se skutečně stal. Již několik let hledám - neúspěšně – svého bratra. Jmenuji se Anna Sándorová a jsem z Vřesové u Sokolova, narodila jsem se mé biologické matce Anně Kyselé (roz. Sándorové) v Sokolově roku 1974.

Tehdy má biologická matka bydlela u svých rodičů Karla a Valérie Sándorových u krytého bazénu v zástavbě rodinných domů, které byly později zbourány. Než se má biologická matka odstěhovala spolu s rodiči na Michal do ulice K.H.Borovského (vedle bývalé mateřské školy), tak se jí narodil dne 9.2.1977 syn, který dostal jméno a příjmení po svém otci, a to Petr Menyhárthy.

Jeho otec pocházel z Louček. Krátce po přistěhování do ulice K. H. Borovského si dodnes vybavuji den, kdy k nám přišly dvě ženy. Mezi dveřmi jim moje biologická matka podala dítě v zavinovačce. Ona i babička moc plakaly, pak se dveře zavřely. Po čase jsme s biologickou matkou šly na úřad, kde ta úřednice ukazuje fotku, na níž bylo sedící dítě v bílé košilce - andělíček, vlasy černé jako uhel, vyčesané na kohouta, taktéž oči měl tmavé.
Pamatuji si i větu, kterou ta paní sdělila mé biologické matce: ,,Nebojte, má se dobře.“ Nejspíš se ji snažila uklidnit. Nějaký čas mne vychovávala moje babička Valérie spolu se svými dětmi Karlem, Štefanem, Valérií a Marií.

Později si mne vzal do výchovy můj otec, neboť má biologická matka zvolila divoký způsob života, do kterého nezařadila mne ani bratra. Během mého života u otce a jeho ženy se nikdy biologická matka o mne nezajímala. I když dnes tvrdí opak a na mé rodiče hází ošklivé světlo. V roce1994 jsem se stala matkou syna Václava. A já si začala klást otázku. Můj syn mi stále někoho připomíná, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Až v synových 11 měsících, kdy jsem ho nechala vyfotografovat u fotografky p. Tepličancové ve Vřesové. Fotografie byla černobílá. Syn na ní měl černé, učesané vlasy na patku a černé oči jako uhel, byl oblečen v bílém svetříku. Fotka mého syna mne fascinovala a připomněla to, co mi dřímalo ve vzpomínkách. Ta fotografie byla a je na chlup totožná s tou, kterou tehdy ta úřednice ukázala mé biologické matce.

Potajmu jsem jela za mou biologickou matkou, která bydlí v Sokolově, v ulici Divadelní 1600. Položila fotku mého syna před ní na stůl. Moje biologická matka zbledla a řekla: ,,To je Péťa?!“ Na to já: ,,Ne, to je Vašík, můj syn!“ Převyprávěla jsem jí, co se mi vrací ve vzpomínkách. I ten den, kdy si odnesly Petra dvě ženy. Chtě nechtě musela říci pravdu, že jde o mého bratra.

Snažila jsem se pátrat a hledat přes úřady, ale ty mlčí. Neboť byl dán k osvojení a informace nelze podat, tak to říká zákon. Požádala jsem nedávno o pomoc i pátrací službu Červeného kříže, ale ti jej nenašli.

Jediné, čeho jsem se dočkala, bylo ošklivé nařčení ze strany mé biologické matky, která mě obvinila, že jsem ji do toho zatáhla. Protože ji navštívili z kriminálky, která šetřila na popud Červeného kříže. Prý že mi poví pravdu, ale těch jsem slyšela od ní několik a vždy lhala.
Proto jsem přerušila s ní kontakty. Protože jediné, co mám, je můj syn a milující a chápající rodiče. V duchu doufám, že jednou Petra najdu.