Obrovské překvapení zažil čerstvě sedmdesátiletý trenér basketbalového klubu TJ Sokol Kraslice Matyáš Schuster při sobotním vstupu na palubovku důvěrně známé tělocvičny. Namísto prázdné sokolovny, kterou čekal, ho uvítal bouřlivý potlesk jeho zhruba osmdesáti bývalých i současných svěřenců. Přestože již mnozí v Kraslicích nebydlí, neváhali a na sedmdesátiny svého trenéra dorazili.

Dokonale utajenou akci, uspořádat na trenérovu počest turnaj, se zrodila v hlavě jednoho z basketbalistů Tomáše Langhammera. „Co blbnete,“ byla jediná dvě slova na která se zmohl očividně překvapený a dojatý trenér. Zůstal stát ihned u vchodu a nevěřícně kroutil hlavou. To už k němu přistoupili první gratulanti a navlékli mu žlutý dres s číslicí 70 na zádech.

„Čekali jsme radši hned u dveří, aby nám trenér neutekl,“ smál se další z gratulantů Miroslav Svatoš. Na překvapení se podílela i trenérova manželka. „Bylo mi divné když mi ráno říkala ať si vezmu bílou košili. Ale řešíme v těchto dnech první etapu rekonstrukce sokolovny a říkal jsem si, že asi přijedou projektanti a žena chce abych byl slušně oblečený,“ smál se Schuster.

Poté však přišel výše zmíněný šok. „Poznávám všechny,“ konstatoval při pohledu na přítomné. Jsou tu opravdu skoro všichni, kteří pod mým vedením trpěli,“ dodal již s úsměvem. Poté přijímal gratulace od každého z nich. Byly dlouhé, protože trenér prohodil s každým pár slov. Jak poté vysvětlil, je rád, že získali vztah ke sportu.

 „Na všechny mám krásné vzpomínky, žádné záporné. Všem jsem měřil stejně, nikdy jsem neměl oblíbence,“ ujišťoval Schuster. Trénuje od svých sedmadvaceti let. Kdy přestal aktivně hrát basket. Trenérský kurz si udělal v Nymburku. Hrál fotbal, basket, tenis a dokonce i šachy. „Nechtěli mě však pouštět do hotelu Praha kde se hrálo, byl jsem moc mladý,“ směje se trenér při vzpomínce. V jedné době trénoval tři družstva najednou. I když se vyskytly těžkosti, nechtěl s trénováním nikdy přestat, protože je sport podle jeho slov důležitý.

„Mám hodnou manželku, vděčím ji za to, že vydržela a podporovala mě,“ říká Schuster. Basketbal hrála dcera a dodnes i syn trenéra. „Na toho jsem byl nejpřísnější. Musel jít příkladem,“ konstatuje trenér. Na závěr poděkoval všem kteří přišli, protože bez nich by byl prý zahrádkářem nebo sbíral známky. „Tohle město si zaslouží, aby se zde s dětmi pracovalo,“ dodal závěrem.