„U dobrovolných hasičů jsem od malička. Můj táta byl u dobrovolných hasičů, takže se dá říct, že jsem tu byl už od narození. Stejně jako můj syn Toník," sdělil Antonín. „Dokonce k nám chodí i malý Karlík, syn našeho kolegy hasiče. Od malička k tomu naše děti vedeme. To zkrátka musí být," řekl s úsměvem Antonín.

„Na téhle práci mě baví úplně všechno. Díky tátovi jsem v tom vyrostl a nakonec mi to zůstalo až do dospělosti," řekl Antonín. „Jinak jsem povoláním řidič strojník. Jezdím v bagru nebo v náklaďáku," vysvětlil Antonín.
„Samotná práce hasiče je časově náročná. Ať už jde o víkendy nebo o noci. Pořád mám pohotovost. Když mi pípnou ve chvíli, kdy jsem v práci, tak prostě jedu. V práci jsou v tomhle ohledu velmi tolerantní. Ostatní kolegové mívají šichty, ale je nás na stanici celkem šestnáct, takže se vždycky sejdeme ve čtyřech. To je minimální počet pro výjezd," řekl Antonín.

„Nejnebezpečnější na naší práci jsou rozhodně bezohlední řidiči na silnicích. Ty jsou mnohdy horší než padající trám. Zato nebezpečí v podobě chemického poplachu nám nehrozí. Jako dobrovolní hasiči nejezdíme k chemickým nehodám. Pro tyto případy jsou určeny speciální jednotky," vysvětlil. „Nejčastěji zasahujeme, když hoří lesy kolem Lokte. To je asi nejnáročnější, protože je to tady všude do kopce. Zhoršuje nám to pak přístup k místu požáru. Loni v létě jsme hasili celou noc. A pak jsou tady také povodně. Nádražní bývá pravidelně pod vodou. V takové chvíli na stanici dokonce i spíme. Už se mi stalo, že jsem za tři dny spal jen čtyři hodiny," zavzpomínal.
„Ve volných chvílích, když nehasím nebo neřídím bagr, tak se věnuju speleologii nebo horolezectví," doplnil dobrovolný hasič.