Milá paní Evo!
Milý pane Kábrte!
Naši milí taneční mistři!

Rádi bychom Vám touto cestou ještě jednou připomněli a hlavně od srdce Vám poděkovali za všechno, co jste po nás udělali. Bude se Vám to zdát možná nadnesené, ale udělali jste pro nás skutečně moc a moc.
Tancování se nám odjakživa líbilo. Ale do tanečních jsme NIKDY nechodili a tancovat jsme se naučili tak, že nás někdo zkušenější vzal do kola a tak jsme se naučili něco „odšlapat“.

Celý život - celé roky jsme si mysleli, že tancovat umíme, ale po první lekci u Vás jsme prozřeli a zjistili, že tancovat neumíme vůbec. Nejdříve to byl pro nás veliký šok.

Můj partner pan K. hned po první lekci říkal, že příště už nepůjde. Já sama jsem byla odhodlána vytrvat do konce. I když jsem si nedovedla představit, jak nám to půjde , jak bych tancoval sama – bez partnera.
Uběhl týden a byli jsme na druhé lekci. Trápení nás obou pokračovalo. Pan K. znovu pravil: „Já jsem tu naposled!“ Já na to: „Musí se to zlomit. Jednou se to musí zlomit …“ A tak to, naši milí, šlo z lekce na lekci.

Vůbec nevíme, jak se to stalo, že jsme vydrželi až do konce. A navíc jsme se zúčastnili dvou prodloužených a závěru plesové sezóny.
Za všechno moc a moc děkujeme, přejeme pěkné prázdniny i dovolenou a snad na podzim – v dalším kurzu – na shledanou!

Poznámka taneční školy:
Tak, to byla, vážení čtenáři, reakce jednoho ze starších tanečních párů na účast v prvních tanečních již v pozdějším věku.
Podobných případů a zkušeností je každoročně několik. Ne všichni se však svěří tak, jak to učinil tento taneční pár. Poznámku psal Josef Kábrt.