Na vysídlení v roce 1946 nemá nejhezčí vzpomínky. Jeho příběh, ale i osudy mnoha dalších připomíná v Lokti výstava Loketští rodáci. Její vernisáže se pan Erich zúčastnil a čekalo ho velmi příjemné překvapení.

„Vysídlení si pamatuji. Vojáci nás vedli k nádraží. Pamatuji si vagóny s posuvnými dveřmi, ale jinak bez oken. Byl březen 1946. Měl jsem dětský batůžek a v něm jen svou nejoblíbenější hračku – dřevěného koníka na kolečkách. Na nádraží nás znovu prohledávali. Muž v uniformě mi rozbalil batůžek a koníka mi sebral. Můj srdceryvný nářek ho neobměkčil,“ vzpomíná Erich Schmidt. Vernisáž výstavy si nenechal ujít. A odvezl si odsud nejen mnoho krásných zážitků, ale také dřevěného koníka na kolečkách. „Tenhle koník sice není ten pravý Erichův, ale patřil pravděpodobně stejnému německému chlapci, jako byl Erich. Koník spinkal spoustu let na půdě našeho loketského domu,“ říká Klára Rozsypalová, která se rozhodla, že věci prostě mají kolovat, a koníka věnovala.

„Výstava je o vzpomínkách konkrétních obyvatel Lokte, ať už současných, nebo těch, kteří museli Loket opustit a žijí v zahraničí,“ přiblížil jeden z autorů Filip Prekop. Spolu s ním ji připravovaly ještě Lenka Kopřivová a Klára Rozsypalová. O grafickou úpravu se postarala Helena Kočandrlová a o překlad do němčiny Petra Ricsovszká. Výstava je navíc interaktivní. Každý panel obsahuje otázku a prostor pro komentář a reakci těch, kdo si informace na panelu přečtou. Kdokoli tam může připsat své vzpomínky a postřehy ze života v Lokti. První už se objevily na samotné vernisáži.

Výstava byla zahájena na loketském hradě, přesune se do prostor radnice a bude putovní. Prvním místem, kam by se měla vydat, bude Illertissen, s nímž si Loket připomněl dvacetileté partnerství.

Připravené kontejnery na nábřeží Petra Bezruče
Kontejnery chtějí schovat pod zem