Za ty roky jeho tanečníci oddřeli stovky a tisíce tréninkových hodin a dosáhli na mistrovské tituly doma i v zahraničí. Dnes už do Miráklu nastoupila dokonce druhá generace – děti bývalých tanečnic. Do minulosti se s Deníkem vrátila duše i srdce souboru, choreografka Andrea Burešová.
Který úspěch Miráklu považujete za zlomový – kdy jste si poprvé řekla, teď už jsme vážně dobří?
To si pamatuji docela přesně. Bylo to před devíti lety, v době, kdy nastupovaly tanečnice, které letos maturují a soubor opustí. S choreografií na téma Aladinovy lampy jsme poprvé vyrazili na mistrovství světa. Byl to pro nás tenkrát obrovský zážitek, hrozně jsme si toho vážili. Dodnes jeden z tatínků říkává – no, je to hezký, ale Aladin byl Aladin!
Co se za uplynulých dvacet let změnilo? V čem je Mirákl jiný?
Především jsme během let získali jakési know-how, jak utvářet tanečníka tak, aby dokázal tančit. Uvědomili jsme si, jak velmi důležitá je technika a technická příprava – ať už fyzická, baletní nebo třeba dramatická. Změna tedy nastala hlavně v tom, že nechceme mít hned hotovou choreografii, chceme, aby ji tančili připravení tanečníci. Pokud je ze strany tanečníka disciplína a vůle, většinou – ne vždy! – se během roku dokáže vypracovat tak, že jede na mistrovství světa. Na druhou stranu už se to u Miráklu bere téměř jako samozřejmost. Děti už si pak prestižních výjezdů tolik neváží.
Je vůbec ještě nějaká další meta, kam se Mirákl může posunout? Kde ho vidíte za dalších pár let?
Samozřejmě se teď budu potýkat s odchodem nejstarších děvčat. Do světa ale jít musí a samy se podílely na výchově svých nástupkyň, které teď převezmou jejich roli. Pouštíme se teď více do projektů, které na soutěžích třeba „neprodáme", ale posunou nás dál zase v jiných ohledech. Do budoucna bych si hlavně přála, aby nás společná práce i nadále bavila.
