„Letos je to opravdu poslední školní rok. Už jsem to oznámilai řediteli naší Základní školy v Dalovicích,“ říká Eliška Andreovská, která je letos třídní učitelkou ve 4. třídě. Za svou výdrž dokonce převzala na jaře vyznamenání od karlovarské hejtmanky.

Vy pocházíte z Dalovic?

V Dalovicích jsem žila od čtyř let, kdy se sem po druhé světové válce v roce 1946 přistěhovali moji rodičez Polabí. V roce 1948 jsem začala chodit na zdejší školu, později jsem začala studovat Pedagogickou školu v Karlových Varech se zaměřením pro první až pátou třídu.

V tehdejší době si nemohl člověk vybírat. V osmnácti letech jsem dostala umístěnku a šla jsem do Klášterce. Tam jsem učila pět let. Vyučovala jsem děti jak na prvním, tak druhém stupni český jazyk a tělocvik.

V roce 1965 jsem přesídlila do Javorova na Plzeňsku, kde jsem vedla jednotřídku a zároveň byla ředitelkou školy. Manžel pracoval ve Škodovce v Plzni, obec nám poskytlav budově školy i byt, takže jsme mohli být relativně spokojení…

A nebyli? Proč?

Zdejší život mi moc po zdravotní stránce nesvědčil. Byt byl vlhký a do toho se mi začalo hodně stýskat. Rodiče mě přemlouvali, abych se vrátila, a tak jsem se v roce 1967 vrátila do Dalovic. Že jsem začala být spokojená, dokládá i to, že o rok později se nám narodila dcera Hanka. Zůstala jsem s ní doma ale jen půl roku, s hlídáním mi pomáhala maminka.

Pak jste začala učit na zdejší škole?

Po mojí mateřské nebylo na dalovické škole místo,a tak jsem začala učit ve Zvláštní škole v Chodově, a to až do narození druhé dceryv roce 1973. S tou už jsem zůstala doma celé dva rokya v roce v 1975 jsem konečně nastoupila na naši školu.

V Javorově na Plzeňsku působila Eliška Andreovská od roku 1965. Učila zde v jednotřídce, a dokonce zde působila i jako ředitelka.

Zůstala jste tam až doteď?

To ne. Když mi bylo padesát šest, tak jsem měla nastoupit do důchodu. Měla jsem uvolnit místo. Odešla jsem tedy, ale ne do důchodu, ale následujících šest let jsem jezdila učit do Kolové. Pak jsem se vrátila do Dalovica jsem tu dodnes.

Padesát devět let učit je ohromná výdrž, obzvláště za katedrou základní školy. Ještě vás to baví?

Ano, baví. Ale tento rok už je opravdu ten poslední. Vždy jsem měla štěstí na dobrý kolektiv. A musím přiznat, že v roli ředitele je vždy lepší mužský, protože se nezaměřuje na malichernosti. Chlapů je vůbec ve školství málo.

A co děti? Můžete přece jen srovnávat… Změnily se za ty desítky let?

Samozřejmě, jsou jiné. Dříve bych opravdu slyšela, kdyby na zem spadl špendlík. Oproti dřívějšku mají mnohem méně povinností i zodpovědnosti. Dnes jsou pračky, myčky, a děti tak nemusejí už doma tolik pomáhat. Záleží pochopitelně na rodičích, jak je motivují, jak je vychovávají. A přiznávám, že rodiče by potřebovali od svých dětí daleko více respektu. Dnešní děti taky mají málo pohybu. Já osobně třeba vidím jako důležité procházky, kdy si rodiče mohou se svými dětmi hodně povídat. Na druhou stranu jsou ale současné děti mnohem chytřejší. Může za to svět, ve kterém žijí a který je plný informací, které musejí neustále vstřebávat.

Co osnovy a nové metody… Jaký na ně máte názor?

Osnovy se mění. Dnes je mnohem větší nápor na děti, než když jsem začínala. To se například vyjmenovaná slova probírala až ve čtvrté třídě, dnes už je to o rok dříve. Nelíbí se mi nové metody, co se třeba týče čtení, a tak jedu stále postaru, učím děti slabikovat. Vadí mi i to, že na školách nejsou dané jednotné učebnice ani osnovy, což může být opravdu velký problém, když se dítě přestěhuje. A o inkluzi, tedy začleňování handicapovaných dětí do standardního kolektivu, ani nemluvím. Zavírání speciálních škol považuji za hloupé, protože zaostalejší děti brzdí kolektiv a učitelka pak neví, zda se má věnovat spíše tomuto žákovi, nebo zbytku třídy.“