Páteční ráno čekal na prvňáky ještě jeden úkol. Byl napsaný na tabuli a děti ho střídavě četly. Stálo v něm, jak se mají chovat o prázdninách, čeho se mají vyvarovat, aby se ve zdraví všichni v září opět setkali.

Na dotaz třídní učitelky, kam že vlastně plánují vyrazit, se zvedl les rukou. Dalších několik minut si přihlížející rodiče museli připadat jako v hodině zeměpisu. Chorvatsko, Turecko, slovenské Štúrovo, s babičkou Danou na Mallorcu, do Českých Budějovic, do Itálie, do Paříže, na tábor do Bezdružic, na šnekovský tábor s kamarády a tak dále.

Pak nastalo předávání vysvědčení, u kterého nechyběly pochvalné diplomy za tu či onu aktivitu během školního roku. Kantorka byla zaplavena živými květy a hromadou sladkostí od dětí.

Ve zmíněné 1.B se to premianty jen hemžilo. Jednou z těch, kteří měli na vysvědčení samé jedničky, byla i Eliška Vimrová. Na dotaz, co by si za vysvědčení přála, měla jasno. „Pokemony,“ řekla.