17. listopad 1989 přišel do Chodova jako uragán. Zprvu si nebyl nikdo jistý, co se děje, ale po vysílání rádia Svobodná Evropa a po ujištění, že byla krvavě potlačena studentská revolta na Národní třídě v Praze, lidé chtěli vědět, co se děje.

Byl jsem tehdy pracovníkem podniku Chodos, a když se tam začalo zakládat Občanské fórum, snažil jsem se tam vstoupit. Bylo mi ale řečeno, že je to záležitost dílovedoucích zástupců ROH, a protože jsem nebyl řádně zvolen a nebyl jsem v KSČ, nikdo se se mnou nebavil. Na mé námitky, že tady se nejedná o nějakou obměnu funkcionářů, ale o svržení totalitního režimu, a protože jsem signatářem Charty 77, musím být u toho, řekli mi, že mám špatné informace. KSČ se prostě držela moci a tu dodnes v celé šíři nikdy nepustila.

Takže mi nezbývalo, než odejít do městského Občanského fóra a tam nabídnout své služby. Byl jsem přijat a začal jsem pomáhat, jak jen to šlo. Avšak i tady jsem stále narážel na neporozumění a někteří, co byli se mnou ve výboru, měli odlišné názory než já. Já jsem jim svým radikálním postupem narušoval jejich „samet“.

První, co jsem se pokusil prosadit, bylo vyjmutí bysty Lenina před tehdejším NV u kostela. Když se mě mí kolegové (učitel a farář) ptali, proč mi tam Lenin tolik vadí, dal jsem jim okamžitou odpověď: Když se někdo k tomuto krvavému idolu modlí, ať si jej dá doma na kredenc, ale ať ho nenechává venku na ulici, mezi slušnými lidmi! Díky nesouhlasu s mým návrhem byla tato bysta v Chodově stažena jako jedna z posledních v okrese.

Další, o co jsem se zasloužil, bylo prosazení návrhu mnoha obyvatel na změny názvu některých ulic. Jenom se mi dodnes nepodařilo, a už asi nepodaří, změnit název náměstí ČSM u kulturáku na název ulice Generála Pattona. Ten totiž vedl US 5. armádu, se kterou osvobozoval i Chodov, ale ČSM byla zkratka Československého svazu mládeže, to je mladých komunistů. Za mého času, kdo do této mládežnické organizace nevstoupil, musel počítat i s tím, že se nemusel ani vyučit, natož absolvovat vysokou školu. Bylo to prostě terorizování osobnosti. Několikrát jsem na různých pódiích vysvětloval cestu ke svobodě člověka a demokracii.

Další věc, kterou jsem měl na mysli, jsem propracoval do důsledku. Chodil jsem po Chodově a sbíral podpisy na obnovení pomníku americké armády. Sehnal jsem s dalšími spolupracovníky přes tisíc podpisů. Na schůzi OF jsem se sešel s nově zakládajícím členem sociální demokracie a s tím jsme se domluvili na místu, a protože tam, kde kdysi stával pomníček na paměť osvobození, je už dnes rozšířená silnice, dohodli jsme se na tom, že z toho bude nakonec pamětní deska na zdi školy.

Sociální demokracie slíbila, že bude tento projekt financovat, a nastalo ticho. Když se pak tato deska po 10 letech objevila přesně tam, kam jsme ji tenkrát chtěli dát, a můj nápad se konečně realizoval, nebyl jsem ani pozván na její slavnostní odhalení.

Další věc, kterou jsme s jinými nadšenci dovedli do zdárného konce, bylo znovu založení Junáka, Skauta, v Chodově. Po několika měsících jsem z OF sám odešel, protože můj idealismus v boji za lidskou svobodu už nebyl na pořadu dne a začalo se bojovat o židle na národním výboru a o funkce.

Ladislav Nykl z Chodova