Jejich autorem je člen zdejšího fotoklubu Miroslav Müller z Krajkové. Snad se nedopustíme faux pas, když prozradíme, že výstavu tu pořádá u příležitosti svého životního jubilea. Miroslav Müller slaví šedesátiny, a jak prozradil, své první fotky udělal někdy v době, kdy mu bylo dvanáct třináct let, takže bez nadsázky jde o celoživotní koníček.

A opravdu koníček? Nikdy vás nenapadlo se fotografováním živit?
Ne, nenapadlo. Když si dneska otevřu internet, Facebook, cokoli, tak každý, kdo si koupí foťák, je fotograf. A když vidím ty fotky, často si říkám: ti lidé mají velké ego. Vždycky proto říkám, že fotograf nejsem a za fotografa se nepovažuju. Je to jenom výstřelek mého hobby.

Hobby, které trvá už více jak 30 let?
To možná i déle. Bylo mi tak kolem 15 let, možná i 12 nebo 13, v pubertě. Bydleli jsme v Kraslicích, fotokomoru jsem měl v podkroví. Ale víte, jak to je? Vrací se to ve vlnách. Jdete na školu, založíte rodinu. A když už je trochu volněji, vracíte se k tomu, co vás bavilo.

Váš tatínek byl malíř. Nechtěl jste spíš jako on malovat?
Můj táta maloval obrazy, ale mně to malování nešlo. Zkoušel jsem to v dětství, ale spíš jsem se zaměřoval na grafiku. Hodně mě bavila botanika. Když jsme dělali ve škole povinně herbář, nalepil jsem si tam kytku a vedle ji ještě namaloval. Ten výtvarný pohled mám asi v genech. A protože mi to moc nešlo a fotografování je jednodušší – cvakneš a je namalováno – začal jsem se věnovat focení.

Říkáte o sobě, že nejste výstavní typ. Tohle je vaše první výstava?
Nejsem výstavní typ, to je pravda. Když fotím, tak pro sebe, maximálně pro fotoklub. A díky němu jsem už několik výstav měl, v Sokolově a v rámci přeshraničního sdružení fotografů G7 i v Německu. Nejvíc mi ale utkvěla v paměti výstava v roce 2007, kdy táta zemřel. Zůstalo po něm asi 140 obrazů. Považoval jsem za svoji morální povinnost ukázat, že tady žil člověk, který podle mého názoru uměl malovat. Udělal jsem výstavu v Panském domě v Kynšperku a zkombinoval jsem obrazy s mými fotografiemi. Mělo to velký úspěch.

Tahle výstava je trochu výjimečná. Fotoklub ji pořádá k vašemu životnímu jubileu…
Ano, slavím v sobotu 60. narozeniny. A je pěkné, že na vernisáži se sešla spousta lidí. A to jsem právě chtěl. Aby se sešli lidé. Přišlo hodně známých, s některými jsme se dlouho neviděli. A o tom to i je… o setkávání. Proto jsem třeba i členem fotoklubu. Dnešní zejména mladí, kteří prezentují své fotografie hlavně prostřednictvím sociálních sítí, jsou o tohle ochuzeni.

Proč jste výstavu pojmenoval Pozdní sběr?
To je dobrá otázka. Vyložení tohohle názvu může být vícero. Jednak jsem vášnivý vinař, podíval jsem se na víno a trklo mě to. Také jsem velký prokrastinant. To znamená, že jsem všechno nechal na poslední chvíli. Když jsem vytáhl starší fotografie, které jsem nafotil, tak jsem si řekl, že to nemůžu použít, protože se dnes fotí úplně jinak. A tak jsem se rozhodl nafotit něco zcela nové na tuto vernisáž. Ovšem nabral jsem si toho tolik, že jsem to sotva stihl takhle na poslední chvíli, a proto také název Pozdní sběr.

Miroslav Müller.Fotíte portréty, nezkoušel jste někdy třeba oblíbenou přírodu?
Lidi, portréty, glamour (angl. půvab), akty se tomu říká. Hodně lidí fotí přírodu, je to relativně nejjednodušší. Když chcete ale, aby ta fotka měla nějakou úroveň, je to šíleně složité a náročné na čas. Do té fotky musíte dostat nějakou náladu a ta se tak rychle mění. Na místo, které je fotogenické, jdete třeba desetkrát, než se podaří udělat fotku, jak si ji člověk představuje nebo je nějak zajímavá. Ale zkoušel to asi každý. Příroda je po ruce. Když chcete nějakou modelku, tak po ruce hned není a musíte ji přemlouvat.

Řekl jste v úvodu, že při fotografování stačí cvaknout a je namalováno. Je to opravdu tak jednoduché?
Jakákoli fotka, která se dělá, třeba i komerčně pro nějaký účel, vyžaduje nějaký postproces. Musí se s ní ještě něco udělat. I když fotíte na zakázku třeba kalendář, musí to mít ideu a potom ten postproces směřovat k tomu, co zákazník chce. U umělecké fotografie je to v podstatě totéž, akorát si to fotograf směřuje k tomu, aby do snímku dostal tu náladu anebo ten záměr, s kterým to fotil.

Je tedy potřeba fotku dotvořit? Nikdy ji nemůžete nechat tak, jak jste ji vyfotil?
Skoro nikdy, nebo málokdy. A to spíš možná nějakou reportážní, dokumentární fotku z davu. Zachytíte ten okamžik z ulice. Co se fotí v ateliéru, to se vždy dodělává, doupravuje, aby tam nebylo to, co tam být nemá.

A není to podvod?
To mi moje žena říká taky. Vyfotil jsem třeba kapličku a kousek dál chodícího koně. A řekl jsem si: Bylo by pěkné, kdyby kůň přišel a díval se oknem do kapličky. Samozřejmě ho nepřemluvím. Vyfotil jsem si koně, kapličku a pak jsem to udělal tak, jak jsem chtěl. To je v podstatě, jako když malujete. Taky to namalujete podle svého záměru.

Umělecké fotografování je tedy o tom, dostat obrázek do své představy, chápu to správně? Není to zobrazení skutečnosti?
Proč skutečnost? Je pěkná, je krásně na světě, ale když máte představu, že takhle by to bylo zajímavější a oslovilo i jiné lidi, tak proč tomu nenapomoct?

Jak sháníte modelky?
Většinou je to tak, že člověk má známé, někdo někoho doporučí. Nebo udělám pár snímků jedné modelky, ukážu je a najednou se ozve druhá, třetí. Už se mi i stalo, že jsem 14 dní před výstavou musel tři modelky odmítnout. A někdy zase známým ukážete fotky a oni hned: to bys nás mohl vyfotit s rodinou nebo svatbu. Už jsem si našel svoji výmluvu, jak odmítnout, říkám: Já fotím jen nahatý baby, jestli chcete, tak jdeme do toho, a pak mám klid.

Je těžké modelku přemluvit, když jde o glamour či akt?
Někdy je to o přemlouvání. Tu, co teď mám na výstavě, jsem potkal u holiče, byla tam se svým malým synem. Trošku jsem v poslední době ujetej na potetovaný holky. Dali jsme se do řeči, domlouvali se pak asi dva tři měsíce a nakonec jsou z toho úžasné fotky. Takže někdy náhoda.

Už někdy modelka takzvaně vycouvala, když viděla fotky?
Stalo se mi to. Vyfotil jsem pěkné snímky, povedly se, holčina pak ale přišla, že si nepřeje, aby se to vystavovalo. Mám ale pro jistotu s každou modelkou uzavřenou smlouvu, i když jsou to třeba známé. Lidi se mění, mění názory, dneska je to prostě nutnost.

Jak na tento druh focení reaguje vaše žena?
Má úžasná žena je neskutečně tolerantní, a několik modelek mi sehnala dokonce sama. Je to o tom, že ve mě má důvěru a ví, co focení obnáší, co člověk kolem toho musí dělat. Nastavit světla, pózy, připravit modelku, komunikovat s ní, mít v hlavě nápad, jak se bude fotit, a akceptovat i nějaké návrhy od modelky, takže moje žena ví, že je to vysilující záležitost. Je to taková moje podpora.

Jste členem fotoklubu, kde určitě o svých fotkách mluvíte. Jste zvědavý i na jiná hodnocení?
Citově mám úžasnou oponenturu ve své ženě. Ta v tom vždycky něco vidí a řekne: tohle je dobré, tohle špatné. Její hodnocení je primární. A skoro nikdy se neplete. Pak ještě potřebujete ten odborný pohled. To byl i jeden z důvodů, proč jsem si pořídil Facebook. Mám v přátelích asi 300 fotografů z celého světa a občas se jich zeptám na názor. Dopisuji si třeba s jedním Australanem. A nedávno jsem našel i starou korespondenci s profesorem Jánem Šmokem. K němu jsem chodil do školy výtvarné fotografie a mám schované dopisy s jeho názory na nějaké fotky.

A co fotografické workshopy?
Je určitě dobré si čas od času nějaký vybrat. Fotografa, který fotí přibližně to, co já. Člověk tam získá nejen zkušenosti, ale i kontakty. Naposledy tu byl v Sokolově Robert Vano. Úžasný člověk, kapacita, mám ho rád jako člověka, strhující vypravěč. To ale, jak fotí, není zrovna můj šálek kávy. Ten workshop mi ale dal kontakt na něj, můžu mu poslat fotky, zeptat se na názor, člověk potřebuje i jiný pohled.

Je focení drahý koníček?
Je. Podle toho, co fotíte, musíte mít i vybavení. Foťáky začínají na nějakých 150 000, jenom to tělo. Koupíte si jeden objektiv za 70 až 80 tisíc. Zjistíte, že tenhle není to pravé, a koupíte další. No a jste v tom bratru za 400 tisíc. A to ještě nemáte snímek.

Lucie Žippaiová, Martin Brázda