Předvídat, předvídat, předvídat. To je heslo, kterým se mnozí motoristé řídí, jen co sešlápnou pedál. A dělají dobře. Protože myslet i za ostatní se tuze vyplácí … Kdo by chtěl přece jenom pochybovat, mám pro něj krátký příběh z dnešhího rána … Jako každý den jsem se hnal Kraslicemi, směřoval jsem do práce … na světelné křižovatce jsem zastavil, protože na mě zářila rudá barva. Vše bylo normální, až na hlouček dětí u semaforu, který se netrpělivě chvěl u bílé zebry. Pokud bych v této chvíli slepě čekal na zelenou a nedočkavě túroval svoji plechovku, možná bych teď litoval …

V okamžiku, kdy naskočila moje startovací barva, se školáci začali hrnout do vozovky. A jako by mě někdo předem varoval, zůstal jsem stát a jen na ně gestikuloval, aby se probrali a zůstali tam kde jsou …

Možná to byla nějaká hra, možná se jen zamysleli a nedávali pozor. V každém případě si nedávali bacha … Nyní už také vím, proč v Kraslicích každé ráno hlídkují policisté a dohlížejí na děti, jenž se ženou za učením. Není to jen kvůli řidičům, ale také kvůli jejich dětské roztržitosti.