Spojenci byli až do dubna 1945 daleko, místní převážně německé obyvatelstvo se uprchlým vězňům většinou bálo pomáhat či bylo proti nim naladěno ne zrovna přátelsky. A tak velká část uprchlých žen byla po čase chycena a vrácena zpět do tábora, kde je očekával trest v podobě táborového vězení, bití, odnímání stravy a podobně.

Jednou z úspěšných výjimek, při které navíc domácí obyvatelstvo sehrálo poměrně pozitivní roli, byl útěk Francouzky Janiny Bollack-Lesnard a jejích spoluvězeňkyň Erny Langenfeld a Gabrielle Gaudfernand, který se odehrál 11. listopadu 1944.
Na podzim 1944 vypukla v táboře epidemie spály a údajně i tyfu. Správa tábora byla nucena povolat civilního lékaře, který měl nemocné ženy prohlédnout. V táborové nemocnici mu tlumočnici dělala právě Janine Bollack. „Jako indikátor nemoci sloužil teploměr vražený do pusy. Kdo měl méně než 39 stupňů, musel zpátky do práce. Já jsem byla tlumočnicí, ale sotva jsem se držela na nohou, celá jsem se horečkou třásla. Naměřili mi 39,5 stupně." Lékař nařídil deset nejvíce nemocných žen naložit na automobil a odvézt do nemocnice v Sokolově. Byla mezi nimi i Janine, která však mezitím omdlela a probudila se až na nemocničním lůžku. Postupem dní se stav nemocných neustále zlepšoval, sestra jim přinášela jídlo a Janine už mohla vstát z postele. Nemocné ženy nikdo nehlídal, nebyl tu žádný voják ani dozorce, sestra dokonce nezamykala jejich pokoj. Nebyly sice ještě zcela zdravé, ale pomalu v nich zrála myšlenka využít této příležitosti a utéct. Promýšlely detaily, pozorovaly z okna okolí, tiše spolu rozprávěly.

Váhaly nad datem, ale pak si zvolily 11. listopad, den vítězství Francie nad Německem v první světové válce. Kolem 13.00 šly sestry na oběd a pod okny se začínali shromažďovat rodiče, aby mávali svým dětem v nemocnici. Bylo třeba vzít boty, najít východ a rychle se mezi ně vmísit. S bijícím srdcem se všechny tři vydaly do sklepního skladu a rychle si vzaly nějaké boty. Byly bez ponožek, bez punčoch i bez spodního prádla. Venku bylo kolem nuly a sněžilo. Rychle našly východ, kde hlídal jeden z hlídačů. Každého, kdo prošel, pozdravil „Heil Hitler", stejně tak tři podivně oblečené ženy, které před ním zdvihly pravici a zamumlaly také „Heil Hitler". Zřejmě je považoval za návštěvníky, ani na ně nepohlédl. Byly venku!

Kam ale teď? Bez většího přemýšlení se vydaly směrem, kde tušily východ, a zakrátko se ocitly v nějakém lese. „Náš krok byl pomalý, v srdci úzkost a všude kolem štiplavý mráz. Většina stromů v lese byla holá, sem tam jsme viděly jedli. V jednom okamžiku jsem se opřela o strom a uviděla budku s německým nápisem ‚Nezapomeňte v zimě nakrmit ptáky'. Jak směšné. Nedaleko byl tábor, kde ženy hladověly každý den, a tady tenhle nápis…!

Brzy došly k nějakému stavení a zaklepaly na dveře. „Otevřela nám žena středního věku. Jako by propadla panice, když nás spatřila. Jak jsme to vlastně vypadaly? Kost a kůže, bledé, oblečeny do cárů… Musela si myslet: odkudpak to vlastně přišly? Ale pozvala nás dovnitř – a my jsme vyprávěly vymyšlený příběh o ztracené cestě, o ztraceném batohu."
Také poznaly, že nešly na východ, ale na západ, někam do Slavkovského lesa. Se štěstím unikly místnímu četníkovi a ještě v noci se vydaly zasněženou krajinou dál. V noci chtěly přespat ve stohu slámy, ta však byla tak zmrzlá, že do ní nešly udělat díry. Spaly tedy na holé zemi, jedna vedle druhé, aby se vzájemně aspoň trochu zahřály.

Ráno se vydaly dál a brzy došly do Kynšperku. „V městě na nás všichni zírali jako na duševně nemocné. A Gabi, která byla u konce svých sil, navíc po chvíli omdlela. Seběhly se kolem ní davy, samé ženy. Muže jsme vůbec neviděly. Ženy okomentovaly náš vzhled a zmodralé nohy, ale za chvíli nás odvedly do lékárny, Gabi posadily na židli a daly něco napít. Erna a já jsme stály na svých nohou, zcela vystrašené. Jedna žena se ke mně přiblížila a do dlaně mi vtiskla pár vlněných punčoch. Neustále opakovala: ‚Jaké neštěstí, tahle válka. Jaké neštěstí. Zahřejte se trochu.' Kdyby věděla, jak rozehřála mé srdce…!

Jiná žena nám nabídla, že než přijede vlak do Chebu (měl přijet odpoledne), můžeme počkat u ní. Šly jsme s tou neznámou ženou. Bydlela ve skromném domě u přejezdu, snad dva kroky od malého nádraží. Seděly jsme v kuchyni. Mé oči se instinktivně obrátily ke dveřím, kde byla pověšena uniforma. Žena si všimla mého pohledu: byla to uniforma jejího muže. Je na ruské frontě… Má oči plné slz. Už měsíce je beze zpráv. Malá dcera, asi sedmiletá, vážné dítě, se dívá na svoji maminku, v jejích očích je neklidná otázka. A žena mluví, mluví… Vypráví, že bydlí v Norimberku, ale že kvůli bombardování město opustila. Nyní je v Kynšperku, v domě svých rodičů. Hodiny běží. Žena se nám svěřuje se svým strachem, až znovu uvidí svůj dům v Norimberku. Na kus papíru píše svou norimberskou adresu: Frau Ponsel, 102 Wiesenstrasse, Nürnberg. Nabízí nám, že až budeme v Norimberku, můžeme se stát jejími nájemníky. Téměř se stydím za to, jakou k nám chová důvěru. Ale přijímám její nabídku i adresu, aniž bych cokoli slibovala.

Po chvíli přijíždí na nádraží malý vlak. S ženou se loučíme a děkujeme. Máme peníze od francouzského zajatce, můžeme si koupit lístky. Nikde žádná kontrola, žádný policajt, naštěstí! Máme obrovskou radost. Ve vlaku jsem na kousky roztrhala adresu od té paní, pro případ zatčení – abychom ji nevystavily nebezpečí, vždyť naslouchala hlasu svého srdce…"
Dívky měly obrovské štěstí. V Chebu jim pomohli francouzští váleční zajatci a po několika dnech se s další dávkou štěstí dostaly až do Norimberku, kde se ztratily v obrovské mase lidí tohoto velkého německého města. Jejich cesty se poté rozdělily a sama Janine se s novou identitou Němky, která ztratila byt při bombardování, dočkala v Heidelbergu v březnu 1945 osvobození od Američanů. V. Bružeňák

V článku jsou použity úryvky z nové autorovy knihy Ve stínu Krušných hor, která pojednává o koncentračních táborech Karlovarského kraje a pochodech smrti. Kniha vyšla 5. května 2015.