Koordinátorka spolu s lékaři našla místo v téměř 400 kilometrů vzdálené znojemské nemocnici. Čtyřiašedesátiletý pacient souhlasil s převozem, a tak ho spolu s dalším naložili do sanity a vyrazili.

Zimnice začala v noci

Nemoc začala zvolna. V noci zimnice, pak domácí léčení,a když po týdnu začal Luboš Protivný špatně dýchat, odvezla ho manželka do nemocnice. Na chodbě čekal, až převezmou pacienty ze sanitek, které tam jezdily jedna za druhou. Pak přišla řada na něj. Z úst lékařů slyšel zápal plic a druhý den covid pozitivní. Přijali ho v neděli, v pondělí už byl na kapačkách, v úterý se nevědělo, co bude, a ve středu padl dotaz, zda souhlasí s hospitalizací ve Znojmě.

Bylo mu jedno, kam pojede

„V tu chvíli mi bylo jedno, zda pojedu do Budějovic, či Znojma. Jel bych klidně i do Ostravy, kdyby bylo třeba. Hlavně jsem chtěl, aby mi pomohli. Když nemůžete dýchat, je to hrozné,“ říká Luboš Protivný. Cestu absolvoval v sanitce spolu s dalším pacientem a záchranářem.

„Ptal se nás, zda nám něco nechybí, a hlídal nám hlavně přívod kyslíku. Na tom je člověk zcela závislý. Bez něj nic neudýchá. Vleže jsem jen pozoroval malým průzorem v okýnku oblohu.“ Cesta trvala tři hodiny, což je na těch zhruba 370 kilometrů dobrý čas. Při otázce, zda by nevolil raději blízkou nemocnici v Německu, říká, že nikoliv. „Ačkoliv se německy trochu domluvím, vadila by mi jazyková bariéra a lékařská němčina. Jde o důležité informace a v tom stavu, v jakém jsem byl, nevím, zda bych je vnímal. Navíc, jak říkám, tři hodiny do Znojma se dalo. Ze Sokolova se jezdilo i mnohem blíž, například do nemocnic v západních Čechách. Navíc v nemocnici byly zakázané návštěvy, takže i kdybych byl blízko, nikdo ke mně nesměl,“ upozorňuje.

Čtrnáct dní nic nejedl

Na pokoji se sešli tři Sokolováci. Luboš Protivný vzpomíná, že z regionu zřejmě jela kolona sanitek. Po zhruba třech dnech se jeho stav ale začal zhoršovat. „Bylo mi zle, špatně se mi dýchalo. Na JIP jsem byl pět dní a znovu opakuji, hrozně mi pomohly přístroje. Kyslík vám dávkují přesně podle potřeb a je to znát. Až tam se mi ulevilo. Kyslík, který je rozvedený centrálně po nemocnicích na pokoje, není to pravé,“ míní. „Měl jsem masku, co vypadá jako náhubek, a odřený nos z toho, jak jsem ji nesundal několik dní, ale v tu chvíli to člověku nevadí. Je rád, že dýchá,“ říká. Dodává, že samotný zápal plic by snad zvládl, ale spolu s covidem to nebylo možné. Čtrnáct dní prakticky nejedl. „Nešlo to. Žaludek prostě nechtěl. Vařili má oblíbená jídla, zelí, bramborové knedlíky, ale nešlo to. Snědl jsem polévku, protože jsem věděl, že musím jíst. Shodil jsem 10 kilo,“ vzpomíná. Dodává, že třetí týden, když se mu ulevilo, snědl úplně všechno.

Péče byla v nemocnici skvělá

Po devatenácti dnech se dostal z nemocnice na čerstvý vzduch. „Nádhera,“ zdůrazňuje. Cestou ven ještě nasměroval sanitáře do kantýny. „Mám totiž hrozně rád sladké. Koupil jsem si snad 10 nebo 12 tatranek a minerálky. Nemocniční čaj sice nebyl špatný, ale změnu jsem uvítal,“ směje se Luboš Protivný, který se nezapomněl rozloučit ani s personálem. Podle jeho slov byl perfektní.

„Péče byla ze strany zdravotnického personálu skvělá. Hlídali nás, komunikovali s námi, informovali nás o našem stavu. Když mi bylo blbě tak, že jsem nebyl schopný telefonovat s manželkou, volal doktor jí a vše jí vysvětlil. Personál tam tráví většinu svého času v oblecích, co vypadají jako skafandry, na nich respirátory, štíty, rukavice, nezávidím jim to. Mnohé sestry byly v nemocnici 60 hodin týdně a jediné, co bych jim já osobně přál, je, aby měly volno, které si zaslouží. Jdou z práce domů vyspat se a znovu do špitálu. Klobouk dolů,“ popisuje Luboš Protivný, který se do Znojma a okolí plánuje vrátit s manželkou na dovolenou. Tip na výlet viděl v televizi.

Domů do Kraslic ho vezl švagr, cesta převozovou sanitou by byla se všemi pacienty zdlouhavá. „Koukal jsem na tu samou dálnici, ale jinak. Člověk má radost jako dítě, které vezmou na kolotoč,“ uzavírá.