Ve starověku se ujala podoba keramických kasiček ve tvaru prasete, zejména proto, že prasátko je symbol plodnosti, blahobytu a celkově užitečnosti… Jiřina Siváková začíná krátce historií používání kasiček a pak provádí návštěvníky svým muzeem v Bečově nad Teplou. Část své sbírky pokladniček teď vystavuje v muzeu v Horním Slavkově.
Čtenáři už o vás vědí, že sbíráte žehličky a vše kolem žehlení a praní. A teď kasičky. Jak tahle sběratelská vášeň vznikla?
Od kamaráda jsem dostala prasátko, chtěl ho vyhodit, tak jsem řekla, dám si ho dohromady. Pak jsem koupila zelenou žabičku a do třetice fialovou chobotnici. Tu jsem sice dala synovi, ale když viděl, že jsem se rozhodla kasičky sbírat, vrátil mi ji.

A proč zrovna kasičky?
Potřebuju dostat do muzea žehlení a praní taky nějaké děti. Dospělí si myslí, když jsou tam žehličky, že to pro děti není, přitom tam mám i dětské žehličky. Tak jsem se rozhodla dát dohromady kasičky. Nikdo ale o tom zpočátku nevěděl, ani v rodině. Měla jsem strach, že se to rozkřikne a přijdu o další nápad. Už se mi to jednou stalo.
Odkdy vystavujete ve svém muzeu i kasičky a kolik jich už máte?
Teď budu otevírat muzeum v nové sezoně a vystaveno bude 1450 pokladniček. Původně jich v roce 2016 bylo 400, pak jsem dodala na 450. Další sezonu jsem nakupovala jako zběsilá, objížděla antiky, bazary, burzy a otevíralo se s 1200 pokladničkami. Vloni to bylo 1300. Sháněla jsem spíš už ty dražší, hodně staré pokladničky. A sbírám dál.
Kolik stojí taková pokladnička a jak je získáváte?
Jsou i pokladničky třeba za dvacet tisíc, ty hodně staré. Někdy může být i dražší. U mě se vyskytují ty do deseti tisíc. Za víc bych nekoupila, to pořád raději dám ty peníze do žehliček. Mám ráda pokladničky použité, staré. Musím tedy do antiků, bazarů. Hodně si jich vozím i z ciziny. Teď jsme byli v Turecku. Koupit a převézt žehličku byl problém, tak jsme koupili pokladničku. Ale novou. Je to malinký slon. Jiné pocházejí z Bulharska, Mongolska, Indonésie, Filipín, Francie, Egypta. Buď tam cestuju a sháním, anebo na různých burzách. A samozřejmě přes internet, ono už to dneska ani jinak nejde. Něco vydražím na Aukru, ty hodně drahé. Teď už se to ví, tak mi kamarádi třeba k narozeninám darují i nějakou tu pokladničku. Ale koupí mi novou.
Dostáváte je, stejně jako žehličky, i od neznámých lidí?
Dostávám, lidé přijdou ke mně do muzea na návštěvu, řeknou, že mají náhodou něco doma, a pošlou. Většinou mi napíšou i dopis. Jsem moc ráda, když mi napíšou i historii dané pokladničky. Vždycky jim poděkuji ručně psaným dopisem.
Jak staré jsou vaše nejstarší kasičky?
Nejstarší mám někdy z roku 1920, pokladničky ze záložen jsou také z doby první republiky. U těch pokladniček je ale někdy těžké určit stáří. Lidé přijdou a řeknou: ty jsme měli jako malí. I podle postaviček se dá odvodit, z jakého je to období.
Expozice kasiček vznikla hlavně kvůli dětem. Mohou si s nimi třeba i hrát?
Mám většinou vystavené dvě pokladničky, které si děti mohou vyzkoušet. Každou sezonu něco jiného. Pak tam mají koutek, kde si mohou něco namalovat. V první sezoně tam bylo víc místa. Byla tam i stará rybářská síť, na kterou si kolíčkem mohly přichytit svůj výtvor. Teď mám šanon, kde všechny obrázky schovávám. Když přijdou znovu na návštěvu, mohou je tam všechny najít. Koutek jsme se snažili ponechat, i když je menší. Mají tam i naše pexeso s pokladničkami, které jsme si sami sestavili. Zatím není na prodej. K tomu tam mají volně pokladničky, s kterými si hrají.

Zaujala mě vitrína Chodosáků…
Tašku Chodosáků jsem dostala přímo v podniku. Svého času snad nebyla rodina, která by ho doma neměla. Zaměstnancům je rozdávali zdarma a ti je rozdávali zase dál. Pocházím ze tří dětí, každý jsme ho měli a spořili do něj. Mám i Chodosáčka k 35. výročí CO. Když jsem u nich byla, divili se, že ho vůbec mám.
Máte kasičky různých tvarů – zvířata, ovoce, postavy, různé předměty – z jakých jsou materiálů?
Jsou plechové, cínové, z tvrzeného plastu, skla, pálené hlíny i té, co vypadá spíš jako keramika, porcelánu, dřeva. Mám i hodně stříbrných pokladniček – auta, lahev, parfém.