Sokolov – Když byl loni Jaroslav Jiskra vyhlášen Osobností města Sokolova, prozradil novinářům mnohé. Ovšem že připravuje svou už pětadvacátou knížku, byla tehdy z jeho strany „dobře utajovaná skutečnost“. Že vyjde letos, jsem se dozvěděla, když mi už v únoru poslal pozvánku na slavnostní křest. Věděla jsem tedy, že vyjde pod názvem Velká kniha hornictví Karlovarského kraje. Popovídání jsme spolu zvládli ještě před křtícím ceremoniálem. Ovšem byla řeč i o věcech mimopublikačních, tedy všedních a lidských.


Co bylo příčinou, že jste se rozhodl začít publikovat?
Příležitost. Historie hornictví mě vždycky zajímala a ředitel Hnědouhelných dolů Březová, můj tehdejší i dnešní šéf František Štěpánek měl pochopení. Takovou šanci bylo třeba využít.


A kdy díky téhle šanci spatřila světlo světa vaše první knížka?
Jmenuje se Z historie uhelného hornictví na Sokolovsku, Chebsku a Karlovarsku. Ta vyšla v roce 1994 a seznamovala čtenáře s historií zdejšího uhelného hornictví a s popisem jednotlivých dolů a lomů, které zde byly od minulosti, od roku 1642, do současnosti provozovány. Těch známých bylo okolo 300.
U každého dolu jsou připojeny veškeré informace, které jsem měl v té době k dispozici, to znamená období provozu, hloubka dolu, počet horníků a štajgrů, kdo byl závodním, komu důl patřil, rozloha dolového pole, důlní neštěstí, výše těžeb, způsob dopravy vytěženého uhlí k odběratelům, třídírna uhlí, popřípadě briketárna a podobně.


Která z vydané „čtyřiadvacítky“ byla podle vás nejúspěšnější?
Národní technické muzeum a podobné instituce by jednoznačně volily monografii o Johannu Davidu Starckovi. Prostí havíři potom zábavné publikace „My havrani umazaní aneb Veselé havířské příběhy“. Já měl největší radost, když se začalo vyučovat na vysoké škole i průmyslovce podle mých skript a učebnic a jednotlivým obcím se pochopitelně líbí knihy o jejich historii. Je to individuální záležitost.


Myslíte, že se tato jubilejní publikace v něčem liší od těch předchozích?
Je odlišná v tom, že jsem zde jako jednu z kapitol zařadil důlní neštěstí v našem regionu a porovnal je s Mosteckem i jinými revíry. Jsou zde popsány podrobně historické míry a váhy a jejich převod na soustavu metrickou. Zajímavý je i rozsáhlý slovník hornické hantýrky, Česko-hornický slovník, a také 975 obrázků, z nichž více než polovina nebyla ještě nikdy publikována. Také chronologické sestavení význačných horních událostí od roku 976 do roku 2010 je velice zajímavé. Ale to chce prolistovat.


Jak dlouho jste ji připravoval?
Na tuto myšlenku jsem přišel v roce 1998. Takže jsem ji tvořil plných 12 let.


Chystáte se psát šestadvacátou knížku, nebo už jste za tvůrčím horizontem?
Už je prakticky hotova. Je to již zmiňovaná humorná kniha „Příběhy z hornických hospůdek, dolů i odjinud“. Již se k ní pouze kreslí obrázky. Už na ni mám i rozpočet. Teď jen sehnat peníze. Ale věřím, že se to podaří.


Řekl jste už hodně o psaní. Ale zajímalo by mne, zda také sám rád čtete. A jaká je vaše nejoblíbenější knížka?
Taková, u které si odpočinu. Když chci číst skutečnou kvalitu, vezmu si při vší skromnosti svou knihu. Ale teď zase vážně. Vyhovují mi Dick Francis či Earle Stanley Gardner.


A co jiné koníčky?
Výlety s dětmi. Máme za sebou hrady, zámky a rozhledny do vzdálenosti maximálně 200 km od Sokolova. Limitem je jedna nádrž benzínu. Rád s nimi jezdím i na hory a na dovolenou. Pochopitelně i s manželkou.

Helena Kavková