Sokolov – Budete psát dál? Tuto všetečnou otázku jsem položila známému dolovému odborníkovi i publicistovi Jaroslavu Jiskrovi. A to když na sokolovském zámku byla po havířsku pokřtěna jeho šestadvacátá knížka Příběhy z hornických hospůdek, dolů i z okolí. Co mi odpověděl? Poněkud víc, než napovídá titulek.

Co právě děláte?

Momentálně vám píši do knížky věnování. Ale teď vážně. Zatím pomáhám kolegovi s knihou, složenou z německého originálu Vlastivědy politického okresu Sokolov v roce 1898 a z toho, co bylo předtím a potom. Připravuji, co bylo před tímto datem a po něm, především se zaměřením na rozvoj hornictví a průmyslu, likvidaci obcí apod. Když jsem poblíž nějaké legrácky, tak ji zaznamenám, a tak za deset roků by mohla spatřit světlo světa opět knížečka. Co ale připravuji s chutí, je historie dobývání cínových, stříbrných, měděných, olověných, železných, kobaltových, zinkových, manganových a uranových rud v Krušných horách. S popisem hornických měst založených převážně v 16. století na západě, počínaje Kraslicemi v kontextu s mědí přes Jindřichovice, Přebuz, Abertamy, Hřebečnou, Horní Blatnou, Nejdek, Potůčky, Boží Dar, Jáchymov, Kovářskou, Měděnec, Vejprty, Loučnou, Přísečnici, Výsluní, Horu Svatého Šebestiána a na východě konče Horou Svaté Kateřiny. Dále na východ, tedy Krupka, Cínovec, Komáří Vížka. Tak daleko zatím nejdu.

Bližší bude otázka, v jakém nákladu tato publikace vyšla?

Celkem v nákladu 2 000 kusů, ale je prakticky rozprodána. Zbývá posledních pár kousků. (k dostání je v sokolovském muzeu, pozn. red.)

Vyprodaná tedy byla „šmahem“. Ale jak dlouho jste ji připravoval?

Devět let. Když se k nějaké legrácce dostanu, tak ji okamžitě doplním do textu knížky. Když je část napsaná, dám ji kamarádovi Vaškovi Pceltovi z Habartova a ten nakreslí obrázky k tomu, co ho zaujalo. No a tak jsme ji dali dohromady. V porovnání s letos vydanou dubnovou Velkou knihou hornictví Karlovarského kraje je to vyloženě „úsměvná oddechovka“. A ten zájem o ni mne moc těší i povzbuzuje.


K další inspiraci? Třeba o tom, že horníci mají své staleté tradice?

No, to je také možnost. I když mnozí horníci si již v 16. století zaváděli v Krušných horách „modré pondělky“. Prostě nešli do šachty, ale přeplnili pivnice a řvalo se a zpívalo, rvačky nebývaly výjimkou. Historické smýšlení havířů tomu odpovídalo. Když důl dával výtěžek, tak se pilo a hodovalo a na zadní kolečka nemyslelo. Jedna ze starých hornických písní má takovýto text. „O zítřejší den se nestaráme, kdo nepije, ten je mezulán. Do hospody všichni cestu známe, v hospodě je každý tulák pán. Co vyděláme, to hrdlu dáme …“ Existují pochopitelně i tradice lepší.


Považujete 26 vydaných knížek za zenit své publikační činnosti?

Pokud si mě Velký Permon k sobě předčasně nepovolá, potom jistě ne. Rozhodně budu psát dál.

H. Kavková