V úterý 29. dubna 2008 jsme vzpomněli nedožitých 88. narozenin významné české historičky raně novověkých dějin, docentky PhDr. Květy Mejdřické. Také její vynikající osobnost je s naším regionem neodmyslitelně spjata, a to jejími opakovanými pobyty i zdejšími kontakty. Ač od jejího úmrtí po Vánocích uplyne již 8 let, vřelé vzpomínky na její ochotu pomoci, velkorysost, vlídnou povahu a lidskost (tolik kontrastující např. s „ozdobami“ okresního archivu Sokolov) si nadosmrti uchováme ve svých srdcích.

Odbojářka

Květa Mejdřická, roz. Schmolková, se narodila 29. 4. 1920 ve Dvořišti u Obrataně na Pelhřimovsku jako dcera statkáře Schmolky, zesnulého již r.1922. Její matka byla redaktorkou u vydavatele Fromka v meziválečném nakladatelství Odeon v Praze. Silné sociální cítění a kontakty s pražskou levicovou inteligencí přivedly příští historičku v době henleinovských štvanic a ohrožení republiky Třetí říší ještě jako studentku r.1937 do řad KSČ. Po okupaci se jako členka tzv. Kostufry (komunistické studentské frakce) aktivně zapojila do odbojové činnosti. Když ji jako sotva dvacetiletou r.1940 nečekaně zatklo gestapo, byla již vdaná a čekala rodinu.

Vězeňkyně

Kvůli slehnutí byla nakrátko propuštěna, ale pak opět zatčena a odsouzena na 4 roky žaláře. Prošla věznicemi v Drážďanech a Waldheimu (severně od Saské Kamenice). Šokem pro ni bylo odvezení do „továrny na smrt“ - Osvětimi.

Poté následoval další, ženským vězeňkyním z nacisty podmaněné Evropy určený koncentrační tábor v Ravensbrücku, zbudovaný mezi mokřinami a jezery Meklenburska-Střelicka. Odtamtud byla někdy r.1943/44 s jinými ženami převezena do jeho pobočky, koncentračního tábora ve Svatavě u Sokolova. Právě odtud se dostala na svobodu. Později se ke zdejšímu pomníku vracela o květnových oslavách osvobození uctít památku svých zahynuvších spoluvězeňkyň i tu potkávat přeživší.

S neprozíravým zrušením stálé expozice v místě svatavského tábora po r.1990 zásadně nesouhlasila.

Pedagožka

V letech 1945-1948 vystudovala FF UK, kde r.1952 obhájila disertační práci o ohlasu Velké francouzské revoluce v Čechách. Přepracovanou ji r.1959 vydala knižně pod názvem „Čechy a Francouzská revoluce“. To již přestala být asistentkou na Vysoké škole politických a hospodářských věd (od r.1950) a od r.1953 pracovala na katedře obecných dějin FF UK.

Zde koncem r.1963 stala docentkou, když habilitovala prací Péče o nemajetné v Paříži za Francouzské revoluce, již r.1968 otiskl Sborník historický č.16.

Historička

Politické a sociální dějiny Velké francouzské revoluce i její význam, vůdčí osobnosti a ideové dědictví se jí staly celoživotním badatelským zájmem. Absolvovala několik dlouhodobých stáží ve Francii. Navázala pracovní a přátelské kontakty s tamními historiky, zejména s profesory Georgesem Lefebvrem či Albertem Soboulem (1914-1982), ředitelem Ústavu dějin Francouzské revoluce v Paříži. Také oni vyjasnili vztah městských i venkovských lidových vrstev k Velké revoluci. Kontakty s univ. prof. Walterem Markowem, jí umožnily r.1958 v Berlíně přispět do sborníku ke 200. výročí narození Maxmiliána Robespierra německou statí o jakobínech v názorech jejich současníků z Čech. V Berlíně také ke 200.výročí pádu Bastily publikovala r.1989 stať o nadějích, vkládaných českými sedláky do Francouzské revoluce. Poměrem našich sedláků k této revoluci, jež otřásla feudalismem v Evropě, se zabývala i ve francouzské stati z r.1958. Reflexi jakobínského předáka M. Robespierra v dobovém českém smýšlení pojednala r.1965 na konferenci ve Vídni. Tam také r.1991 otiskla stať o poměru českých vzdělaných vrstev k téže revoluci. Pojednání o jejím ideovém dědictví zveřejnila r.1992 ve Frankfurtu nad Mohanem. Postavení českých sedláků na konci feudalismu přiblížila auditoriu na mezinárodním kolokviu v jihofrancouzském Toulouse již r.1968.

Oběť normalizace

V l. 1961-1969 zastupovala ředitele Letní školy slovanských studií při FF UK, jež cizincům přibližovala českou vědu, kulturu i historii. R.1968 uvítala obrodný proces, jenž také jí usnadnil studijní cesty do ciziny a vědecké setkávání. R.1969 byla zvolena proděkankou Karlovy univerzity. Záhy se také ona stala obětí normalizačních praktik. Skripta Dějiny novověku I. a II., kam r.1969 přispěla, šla do stoupy. R.1970 ji děkan Galla odvolal z vědecké rady UK i z Letní školy. Z KSČ byla vyloučena. Koncem r.1971 musela z univerzity odejít. Tehdy jí pomohli zahraniční kolegové. Publikovat nemohla zde, ale v Rakousku, SRN, Francii. Její badatelské návštěvy z té doby pamatuje nejeden český archiv. Oporu našla také v rodině.

Česká díla

V Praze se autorsky podílela na Všeobecných dějinách kapitalismu 1789-1849 (1961), Nástinu dějin a kultury Francie (1964), Obecných dějinách novověku II. (1965), Dějinách novověku III. (1973). Již r.1955 opatřila poznámkovým aparátem reedici Francouzské revoluce I.-III. od S. K. Neumanna, k níž r.1954 napsala předmluvu. Až r.1989 směla vydat svou poslední českou knihu o ohlasu francouzské revoluce „Listy ze stromu svobody.“ Její název je narážkou na jeden ze symbolů francouzské 1. republiky let 1792-1804. Také v ní využila bohatství archivů českých i francouzského ministerstva zahraničí, jakož i některé badatelské výsledky maďarské kolegyně dr. E. Ringové. Teprve r.1997 opět jela na kolokvium do Paříže, a to s příspěvkem o barikádách za revoluce r.1848 v Praze.

Noblesní dáma

Ve své práci Ženský koncentrační tábor Svatava (Sokolov 1985) ji jako vězeňkyni stručně zmínil sokolovský regionalista Václav Němec (1912-2001). Celoživotní zájem o evropské dějiny v epoše let 1789-1815 s ní načas sblížil i mne. Když jsem se r.1988 podílel na soupisu dokumentů k Velké francouzské revoluci z českých archivů, určeném k předání prezidentu Francoisi Miterrandovi při jeho návštěvě ČSSR, byla mi telefonicky i osobně vlídnou konzultantkou. Přední historik a polyglot prof. dr. Josef Polišenský, recenzent její knihy z r.1989, odstranění erudované kolegyně z univerzity velmi želel. Jeho intervence ale nic nezmohly. Paní docentka Květa Mejdřická se do pozdního věku těšila pevnému zdraví a duševní svěžesti.

Hovořit s ní znamenalo mluvit s nesmírně skromnou, leč vysoce kultivovanou noblesní dámou „ze staré školy“, oplývající bohatstvím myšlenek a schopnou je precizně vyjádřit. Byla rovněž výtečnou znalkyní našich památek, spjatých s českými pobyty evropských vojáků a politiků revoluční i napoleonské éry. K velkému zármutku nás navždy opustila v pátek 29. prosince 2000.

Josef Brtek