Prosebný výraz s nataženou rukou. „Bitte, euro … Danke.“ Kdo by si myslel, že dětská žebrota vymizela a patří již jen do minulosti, mýlí se. V Kraslicích si ji dokonce některé děti zařadily mezi své oblíbené činnosti a bez větších problémů ji provozují. A to pokaždé, když mají hluboko do kapsy a nevědí o jiném způsobu, jak lehce přijít k nějakým penězům.
„Mně Němci dávají eura vždycky. Nejlepší jsou staré báby, dědkové jsou lakomí,“ vyměňují si své zkušenosti malí žebráci. Možná se v partě jen tak vytahují, svůj obor ale dobře znají. „Nesmíš se nechat odbýt. Aby se tě zbavili, tak rádi zaplatí,“ vytahuje se před ostatními vůdce party.
Skupinka šesti školáků ve věku mezi sedmi až deseti lety mu přitakává. „Tak nám něco dej, máš i stovku, ne?,“ žadoní jedna z dívek.
„To ale není eurovka, to jsou obyčejný koruny. A víš co? Vydělej si, jako já,“ odsekl tvrdě vůdce party.
Kromě žebroty u obchodních domů, děti znají i další triky, jak zbohatnout. Stačí prý jen u kontejneru najít něco zajímavého, co někdo další ochotně koupí. Třeba kancelářskou židli.
„Podívejte, co blbí lidé vyhodí. Takovou parádní židli,“ pochlubil se s nečekaným nálezem jeden ze členů dětského gangu. „A myslíš, že ji udáš za prachy?“ zeptal se šéf party.
„O to neměj strach. Můj strejda má dost peněz a padesátka by za to určitě mohla být,“ odvětil natěšený nálezce. „Vždyť nikde nedělá,“ zaútočil vůdce. „Práci nemá, ale chodí na šrot a z toho má pořádný balík,“ zněla odpověď.
Jakmile přišla řeč na sběr kovového odpadu, děti začaly znalecky pokyvovat hlavou a předhánět se ve vyjmenovávání míst, kde by se dalo železo najít. Jejich kápo je ale přerušil. „Na to zapomeňte, to je dřina. Raději očíhneme obchoďák. Třeba tam budou Němci a vysolí prachy,“ rozhodl.
