Tentokrát redakce oslovila Petra Kulhánka, karlovarského novináře a zastupitele za klub KOA.

Jak a s kým jste trávil pohnuté listopadové dny před dvaceti lety? Věřil jste tomu, že totalitní režim konečně padne? Lidé se k demonstracím přidávali postupně, zprávy z Prahy byly chaotické a oficiální propaganda chrlila jednu lež za druhou. Jaké zážitky máte z té doby?
První zprávy o tom, že se něco děje mě zastihly 17. listopadu v noci v pražské pekárně. Byl jsem tehdy v prvním ročníku na ČVUT, kam se chodilo přes den, a v noci pak na noční brigádu péct chleba. Začala studentská stávka, se svou tehdejší přítelkyní jsme nafasovali letáky a jeli do Varů. Pod rouškou tmy jsme obcházeli centrum města a lepili, kam se jen dalo.
Brzy se však za námi objevil civilní žigulík, ze kterého vyskočili dva páni, jeden začal strhávat letáky a druhý nás už soukal do auta. Na VB v I.P. Pavlovce nám pak 4 hodiny několik soudruhů příslušníků důrazně vysvětlovalo, že lidi jsou tu dostatečně informováni a žádné další informace o dění v Praze od nás nepotřebují.
Pendloval jsem poté mezi Vary a Prahou, chodil na Václavák i Letnou a jen se bál, aby někomu neruply nervy a nepřijely tanky. Informace byly tehdy velmi protichůdné, co se člověk dozvěděl ráno, odpoledne už neplatilo.
Na prvních shromážděních byl strach z násilí v davu všudypřítomný. Po několika dnech klidných demonstrací už začínalo být jasné, že se režim nadobro hroutí. Neopakovatelnou a slovy nepopsatelnou atmosféru nadšení a uvolnění těch dní mi z paměti nikdo nevymaže. Stejně jako chvíle, kdy mi zcela neovladatelně vyhrkly slzy při volbě Václava Havla českým prezidentem.

Bylo to tehdy jako sen, kdy měl člověk jen strach, aby se z něj už neprobudil.

Mohl byste více přiblížit porevolučních dvacet let ve vašem životě? Vstoupil jste do politiky. Proč?
Měl jsem obrovské štěstí. Pád bolševika mne zastihl na počátku studií. Takřka ze dne na den se otevřely netušené možnosti, otevřely se dveře do světa. Neodolal jsem tehdy vábení do té doby neznámému pojmu „management“ a začal studovat na VŠE.
Dával jsem si načas, možnost přerušování studia byla příliš lákavá, aby člověk nevyužil příležitostí nasávat znalosti, jazyk, svět – tu v Americe, tu v Austrálii. Už při škole, na počátku 90. let jsem troškou do mlýna přispíval do vznikající rodinné firmy, která funguje a rozvíjí se dodnes. Po absolutoriu a kratší pracovní zkušenosti v Praze byl hlas Varů silnější, než cokoliv jiného a od té doby tu žiju, mám rodinu a snažím se pečovat o podnik, jehož základní kámen položila moje maminka. Vždy, když se mne otec (politik ve výslužbě) snažil vyprovokovat ke vstupu do politiky, přišlo mi to naprosto absurdní a ze zásady jsem tuto myšlenku odmítal. Až do doby, kdy člověk poznal, že ideály demokracie a slušného chování zůstaly kdesi v 90. letech. Naivně jsem si myslel, že politika a podnikání jsou sféry oddělené, kdy ta první politická jen nastavuje přijatelné podmínky fungování druhé, podnikatelské. V momentě, kdy zjistíte, že míra marasmu a zvěrstev odehrávajících se při správě věcí veřejných dosáhne takové míry, že už bezprostředně ovlivňuje prostředí, ve které se pohybujete, máte v zásadě 2 možnosti. Přidat se ke kafrající většině a od plic si postěžovat kamarádům, nejlépe u piva, nebo se snažit začít něco dělat a ovlivňovat sám.

Co pro vás znamená demokracie? Tehdy před dvaceti lety byli lidé nadšení, očekávali velké změny. Dnes jsou unavení, téměř bez zájmu o věci veřejné a znovu nadávají na politiky. Jste karlovarským zastupitelem, vnímáte i vy společenskou apatii? Co proti tomu dělat?
Demokracii vnímám jako nedoceněné bohatství naší doby, které mnoha lidem zevšednělo a bere se obecně jako samozřejmost. Přitom jen o jednu generaci zpátky to byla abstraktní iluze. To je právě věc, kterou mám společnosti za zlé – velmi krátkou paměť. Počáteční nadšení vystřídala deziluze z toho, že jsme se rázem neocitli v rajské zahradě.
Částečnou kompenzací se stal široce dostupný konzumní styl života, kdy se obklopeni vším možným a nemožným k jídlu a pití uzavíráme do společnosti domácích kin a virtuálního světa počítačů. Za doprovodu vývoje naší politické scény, kdy spolehlivou převahu nad schopnými získávají ti všehoschopní, se tak ocitáme v roce 2009, kde aby člověk apatii dynamitem rozbíjel. V lepším případě se alespoň žehrá na poměry, ale skutek utek'.
Slýchám to dnes a denně: „To je neuvěřitelný, co se dnes děje, to mi hlava nebere. O černé se tvrdí, že je bílá, o lumpovi, že je svatoušek. Všechno ‚jim‘ projde, to stejně jeden nic nezmůže“. To není dobrá cesta.
V momentě, kdy takto bude uvažovat většina, jsme na začátku konce demokracie, kdy přenecháme veškeré rozhodování lidem, kteří staví svůj zájem vysoko nad zájem společný. Nevyužít alespoň základní občanské právo volit považuji za hazardní nakládání s demokracií.

Někteří lidé stále častěji vzpomínají na bývalý režim. Zdá se vám to normální?
Nabytá svoboda vymazala úzce vymezené mantinely, které lidem dávaly jen minimální možnost manévrování. Žel zdá se, že po 40 letech totalitního režimu si mnoho lidí s volným prostorem nedokázalo a dodnes nedokáže poradit. Pro vyznavače životní filosofie typu spánek, práce, jídlo a 1× dovolená, vše se státní garancí, může ztráta jistot vyvolávat i tyto zvrácené vzpomínky.
Pikantní jsou obzvláště lamentace „jak dříve bylo lépe“ nad narvanými nákupními vozíky v neděli odpoledne v některém z hypermarketů.

Máte vysvětlení pro fenomén doby, že stále více mladých lidí (a to i vysokoškoláků) se přestává o politiku zajímat?
Vysvětlení mám, ale stále ho osobně nechci přijmout. Deziluze, pocit marnosti a bezmoci cokoliv ovlivnit. Beznadějný pocit z toho, že hybnou silou politiky je úzká skupinka jedinců hromadících vliv a moc, ovlivňujících vše podstatné.
Rozumím tomuto přístupu, vím, že doba podporuje jeho šíření jako rakoviny, zároveň ho však odsuzuji. Je to ta nejhorší věc, která nás může potkat. Pokud trend nezájmu a lhostejnosti nebudeme schopni zvrátit, sami se, v lepším případě, připravíme o možnost ovlivňovat věci veřejné, v tom horším můžeme skončit v nějaké další formě totality.

Kterého politika si vážíte a proč? S kým byste chtěl případně spolupracovat i nadále v karlovarském zastupitelstvu?
Z mnoha osobností – pilířů důvěryhodnosti v české politice uplynulých 20 let zbylo jen několik solitérů. Tím nejvýraznějším zůstává jednoznačně Karel Schwarzenberg. Demokrat s nadhledem za všech okolností, moudrý muž, u kterého noblesa ani zemitost není pózou, s důvěryhodností o řád převyšující zbytek politické scény.
Počet Karlů Schwarzenbergů se v karlovarském zastupitelstvu limitně blíží nule, spolupráce je však možná s každým, kdo ctí obdobné hodnoty.

Co byste za dvacet let od listopadu vyzdvihl a co naopak zkritizoval?
Propracovali jsme se z izolované škatulky totalitních nedemokratických zemí do rodiny Evropské unie. Bez ohledu na martýria, která s tím byla spojena, to považuji za prozatím největší úspěch posledních 20 let.
Otevřenou jizvou ve mně stále zůstává rozdělení Československa, akt z mého ohledu nezodpovědný, neprozíravý a zbytečný. To už je však věc neměnná, zčásti alespoň Schengenským prostorem zalátaná.
Co lze změnit, je společenský postoj k veřejnému dění, pro ústup do kouta, skepsi a letargii tu místo není. Lze také nalézt ztracenou pokoru, kterou jsme poztráceli bůhvíkde. Pojmy, které jsme dříve neznali, například lobbismus, klientelismus, bych naopak zase rád ztratil a nikdy se s nimi nepotkával.

Karlovy Vary jsou krásným městem, které láká k návštěvě mnoho zahraničních návštěvníků. Dokázali jsme je za těch dvacet let přesvědčit o tom, že se sem mají vracet?
Jednoznačně ano, o tom není sporu. Zkusme se podívat na fotografie z 80. a 90. let. Šeď, špínu a oprýskanost vystřídaly jasné barvy, pečlivá péče o unikátní termální bohatství, relativní péče o čistotu, slabší, ale nějaká péče o městskou infrastrukturu.
O čem se můžeme přít je, jak naše město rozvíjet, jak nastavit pravidla a regulace dění ve městě, jak nalézat a využívat zdroje pro údržbu a rozvoj, kam zaměřit marketingové úsilí, jaké způsoby zvolit k dalšímu zatraktivnění. Jen uvážlivá a promyšlená strategie nám dává naději na kladnou odpověď na tuto otázku i za dalších 20 let.

Co byste vzkázal Karlovarákům do příštích dvaceti let?
Neodcházejte. Mějte město rádi, buďte karlovarskými patrioty. Využijte všech svých možností k ovlivnění dění ve městě, nezavírejte se jen do svých schránek. Okolí a prostředí, kde žijete je nedílnou součásti Vašeho života. Už 20 let máte ve svých rukou zpět možnost ovlivňovat běh věcí, nevzdávejte se tohoto práva. Karlovy Vary budou příjemným místem k životu jen s Vaší bezprostřední účastí a zájmem.